S Michalem Krčmářem se potkávám po více než třech letech. Nyní jsme se setkali v Brně, kde se připravuje na hostování v obnovené premiéře Bajadéry v choreografii Jaroslava Slavického. Ta byla hlavním tématem našeho rozhovoru, který se ale stočil též ke změnám a spokojenosti ve Finském národním baletu a také vlivu narození dcery na Michalův přístup k tanci.

Hostování tě provází celou kariéru, čeští diváci tě nyní budou moci vidět v brněnské Bajadéře. Jak k tomu došlo?
Domluva začala před více než rokem, kdy Mário Radačovský oslovil mou šéfku finského baletu Madeleine Onne. Díky této časové rezervě se podařilo vše skloubit. Mário ví, že mi může důvěřovat, zná mě od studentských let. Vždy se mi líbil jeho přístup k práci, který je v mnohém lidský, civilní. Vše bylo krásně zorganizované. Byli jsme domluveni, že přijedu v pondělí, čímž i tak budu mít na zkoušení luxusně mnoho času.

Ale plány se změnily, ostatně také proto se setkáváme přímo v Brně.
Jaroslav Slavický si přál, abych byl přítomen už v sobotu. Příjezd tedy byl hodně hektický, přišel jsem o víkend s rodinou, která měla poprvé vidět mou dceru. I proto mě překvapilo, když sám choreograf nepřijel, ale velice mi pomáhal Ivan Popov, který tuto roli dříve tančil. Změny mi zase ukázala Jana Přibylová. Nebylo jich mnoho, takže další mimořádný trénink nebyl potřeba.

Snad poprvé během všech svých hostování jsem narazil na tak odlišný přístup a způsob práce. Zde je zvykem představení chystat dlouho dopředu, ještě déle je zvyklý zkoušet pan Slavický, neboť většinou pracuje se studenty. Pro mě to bylo trochu nepříjemné, nicméně pan Slavický mě toho hodně naučil a velmi si ho vážím. V minulém roce jsem tančil k jeho narozeninovému gala s Nikolou Márovou Labutí jezero. Po jedné zkoušce (smích).

Předpokládám, že zvládnout roli za tak málo zkoušek ti umožňuje i to, že jsi tančil Solora již v několika verzích.
Verzi Makarové jsem dělal mnohokrát, ta je u nás na repertoáru. Často jsem též v Estonském národním baletu tančil choreografii Thomase Edura a Jevgenije Neffa. A pak také v Národním divadle Javiera Torrese. První dvě jsou si spolu s touto brněnskou nesmírně podobné, Javierova byla sice lehce odlišná, ale změny se daly nazkoušet během dvou dnů.

Bajadéra bývá obvykle hodně výpravná, pojímána hodně konzervativně, a to i v porovnání s inscenační tradicí jiných Petipových baletů.
To je pravda, ani si to jinak nedovedu představit. Možná ve větším prostoru pro mužské party, vždyť také původně tam skoro žádné mužské sbory nebyly. Posun si lze představit v této oblasti, ale asi by to nebylo ano. Efekt Bajadéry je právě v onom ženském elementu.

Jaké máš z brněnské Bajadéry dojmy?
Každý větší soubor by měl mít na repertoáru některý z velkých baletů, díky kterému si milovníci tance přijdou na své. Je velice dobře, že je tu někdo takový jako Jaroslav Slavický, který tuto tradici klasického baletu zachovává. Nedovedu si představit, jaké to bude, až zde nebude. Ale každý musí být nahraditelný, i proto, že je přirozené, že se balet, i ta klasika, mění a vyvíjí s každou generací.

Budu tančit s Eriko Wakizono a Ivonou Jeličovou, rozhodně si na výběr partnerek nemohu stěžovat. Se souborem jsem zatím nezkoušel, ale s tím nemám nikdy problém. Velmi rád se učím jazyky, teď se učím k angličtině a ruštině díky své manželce ještě italštinu. Když pak člověk přijede skoro kamkoli, tak se snadno chytne a lépe zapadne do kolektivu.

Hodně hostuješ po celém světě. V souboru jsi jako étoile hodně vytížený, jak se to daří skloubit?
Kenneth Grave tomu byl otevřený, dokonce uzpůsoboval repertoár a program podle toho, kdy jsem měl dělat premiéru a kdy ne. Ve Finsku známe obsazení několik měsíců dopředu, což usnadňuje plánování. V Helsinkách jsem nyní devátou sezónu a vědí, že je na mě spoleh, takže mi vychází vstříc. Naše současná šéfová Madeleine Onne je možná více než uměleckou šéfkou skvělou manažerkou a uvědomuje si, že hostování je reklama i pro celý soubor, takže mi hodně vychází vstříc. Samozřejmě, když se například v lednu vrací Bajadéra a v únoru se chystá Carmen přejatá z Royal Ballet, poprosí mě, abych si nic nedomlouval.

Nedávno se ti narodila dcera Sophia. Tanečnice často říkají, že je mateřství změní nejen v přístupu k práci, ale i ve výrazu. Vnímáš to jako novopečený otec podobně?
Rozdíl cítím možná v tom, že dříve mě profesní problémy více zasáhly. Ale co mám dceru, tak si uvědomuji, že jsme tu přece pro další generace, aby naše děti žily v lepším světě, aby dokázaly třeba napravit to, kde jsme my selhali… Přestože se baletní svět zdá být komplikovaný, je především hrozně malicherný. Dříve jsem se hnal za rolemi, přál jsem si tančit Grigorovičova Spartaka. Teď jsem dostal mnohem lepší dar, než je Spartakus, a tím je moje dcera. Role chodí, dělám si, co je potřeba, ale vlastně mi to je jedno. Pokud to přijde, mám na Spartaka třeba ještě deset let (smích).  

Ve Finském národním baletu před dvěma lety skončil po velké aféře týkající se „MeToo“ umělecký šéf Kenneth Grave. Jak se zpětně na tuto situaci díváš?
Tyto věci se mi neskutečně hnusí, ale ve světě baletu jsou často bohužel považovány za něco normálního. Ve Finsku to prasklo a Kenneth Grave skončil ze dne na den. Moje pocity? Kenneth byl skvělý šéf, který dokázal neuvěřitelně zvednout úroveň souboru, přivést hvězdy, o Finském národním baletu se začalo ve světě tance mluvit. Kdyby se v životě vyvaroval dvou věcí, nazvu ho nejlepším šéfem, který by mohl vést největší soubory na světě. On ale udělal dvě věci, které nikdy dělat neměl – choreografie a to, jak se choval k tanečnicím v souboru.

Je dobře, že se o tom mluvilo a že se to řešilo. Smutné je, že podobné, ba dokonce mnohem horší věci se děly či dějí i v českých souborech a je to veřejné tajemství. Jenže v severních zemích je to díky silným uměleckým odborům hodně hlídané. Neexistuje, aby byl někdo potrestaný například odebráním role proto, že s něčím podobným vyjde ven. Tanečníci mají svá práva, která jsou dodržována. I to je jedna z věcí, proč si nedovedu představit, že bych kdy tančil někde jinde, v tomhle je severní Evropa nejdál. Vím, že vždy je možnost se dohodnout, mám kontrakt až do 44 let. Ale já nejsem ten typ, co by měl potřebu uměle natahovat svou kariéru, i když už výkony jdou dolů.

Čili odchod na volnou nohu nehrozí?
Jeden čas jsem o tom uvažoval, ale nese to mnohá úskalí. Člověk musí mít agenta, což je nákladné, anebo si to dělat sám, a to zase stojí velké úsilí. Tanečníci si sezónu chystají rok dopředu a často se stává, že si toho naberou moc. Musí stále zkoušet role a pak jim chybí tréninky. To se odrazí i na technice a kondici.
Pokud to je možné, snažím si rozvrhnout rok tak, že třeba šest týdnů dřu na produkci, ale pak se tři týdny pouze vracím do formy a techniky, maximálně si dám jednodušší představení. Samozřejmě to nejde vždy, ale to je pro mě ideální situace. Moje heslo je „work smart, not hard“. Když mám problém, cvičím tak, abych ho vyřešil, netáhnul to přes bolest, jako je to běžné například v ruské škole. Díky tomu jsem už pět let nemusel jít k fyzioterapeutovi či na masáž.

Ve Finsku je tedy spíš západní tradice? Zeměpisná i historická poloha by nahrávala obojímu.
Možná i kvůli historické zkušenosti si k sobě nic ruského nepouští. Je to absolutní Západ, americká a francouzská technika, hodně si berou příklad v londýnském Královském baletu, řada baletních mistrů pochází z Británie a Ameriky.

Je ti 29 let a konec kariéry je vlastně stále daleko, přesto, přemýšlíš i o budoucnosti?
Když jsem končil školu, snil jsem o tom, že budu baletní šéf. Čím jsem starší, tím mě ta myšlenka opouští. Až skončím kariéru, koupíme si domek na pláži, na Sicílii, odkud pochází manželka. A já budu jezdit každý den do nějaké obyčejné práce (smích). Dobrá, to je možná ideální plán, ale uvidíme, co ještě život naservíruje. Po ukončení kariéry budu dostávat z Finska důchod, takže si jen budu přivydělávat a užívat si nové životní etapy.

Před lety jsem uvažoval, že se kvůli počasí přesunu jinam. Jenže počasí se dá přežít, zejména když si člověk uvědomí sociální podmínky, které Finsko nabízí. Jaká je podpora pro rodiny s dětmi, na jaké úrovni je školství, to je ráj. Daně jsou možná obrovské, ale ten stát to vrátí, postará se o vás. Nedivím se, že Finsko je jednou z nejšťastnějších zemí na světě.

Michal Krčmář (1990) vystudoval v letech 2001–2009 Taneční konzervatoř hl. m. Prahy a na závěr studií obdržel cenu Nejlepší absolvent roku 2009. V roce 2006 se zúčastnil Mistrovských baletních kurzů v Praze pod vedením Darii Klimentové nebo Otty Bubeníčka a získal čtvrtou cenu na druhé mezinárodní baletní soutěži v Brně, v roce 2007 se stal laureátem Mezinárodní baletní soutěže ve Vídni, o dva roky později obdržel dvě druhá místa na Mezinárodní soutěži Prix Carpeaux ve Francii, v dubnu získal cenu absolutního vítěze – Grand Prix na soutěži v Polsku, v říjnu vyhrál Grand Prix spolu s partnerkou Lucií Rákosníkovou na soutěži a festivalu Ballet Days Olomouc a v prosinci 2009 první cenu na Mezinárodní soutěži v Brně v kategorii A, kde předvedl i vlastní choreografii „Na Pokraji“. Vystupoval na festivalech klasického a současného tance v Kolumbii, Japonsku, Portugalsku, Německu, Polsku a Maďarsku a také na slavnostním večeru pro kambodžského krále Norodona Sihamoniho v kambodžském Phnom Phenu. Po ukončení studií byl rok sólistou Bohemia Baletu, v sezoně 2010/11 získal ve Státní opeře Praha sólovou smlouvu a stal se jednou z nejvýraznějších osobností této scény. V prosinci 2010 hostoval ve Finském Národním baletu jako Princ v Louskáčkovi. Od sezony 2011/2012 se stal sólistou Finského Národního baletu v Helsinkách a v prosinci 2011 byl jmenován jeho novým Prvním sólistou.  Zde ztvárnil mnoho významných rolí klasického baletního reperotáru: Prince v Labutím jezeře, Šípkové Růžence a Louskáčkovi, Alberta v Giselle, Basila v Donu Quijottovi, Oněgina ve stejnojmenném baletu J. Cranka, Solora v La Bayadère, Franze v Coppélii, Konráda v Korzárovi, Romea v Romeovi a Julii, Kai ve Sněhové královně atd. Na začátku sezóny 2015/2016 dosáhl nejvyššího postu – byl jmenován Hvězdou (Étoile) Finského národního baletu a získal cenu Edvarda Fazera.