Michal Krčmář

Nebát se budoucnosti

Autor: Pavol Juráš

Michal Krčmář jako Gustav Von Aschenbach - Foto Roosa Oksaharju

V roce 2013 jsme absolvovali náš velký profilový rozhovor. Začala tím éra, kterou jsem chtěl splatit dluh nezájmu o české tanečníky v zahraničí. Copak nešíří slávu a obdiv k naší krajině tak jako vrcholoví sportovci? Michal Krčmář měl tehdy za sebou první velké úspěchy. Dnes v nich pořád pokračuje a zůstává už spíš ojedinělým skutečně prvořadým umělcem na světové scéně. Generace se proměnily. Hostuje na nejprestižnějších gala, letadla, jeviště a města mění jako ponožky. Zvou si ho přední baletní soubory, aby je zachránil, protože na Michala je spolehnutí, jeho slovo platí, jeho výkony jsou konstantně oslnivé. Ostře sledované hostování v Londýně střídá s prací s Neumeierem ve své domovské scéně. Hlavní role střídá jinou, kufr a jízdenky se mění závratnou rychlostí, a přeci musím konstatovat, že je to pořád ten entuziastický, veselý a příjemný společník na rozhovor. Hvězdné manýry se nedostavily, energie a nadšení nezmizely. Nebojí se žádné otázky ani tématu, chce odpovědět na vše, je to přece nesmírně zajímavé a třeba to pomůže dalším klukům najít cestu k baletu. Michal je prostě Michal. Některé rozhovory časem vyblednou, ale s Michalem je to vždy jízda. Často musím vynaložit velkou energii, abych dostal z tanečníků do rozhovoru také jiná témata než tanec a znovu tanec. Mluvit s Michalem však představuje relax, pokec s hvězdným tanečníkem jako s nej kámošem na drinku. Před lety jsme se dotkli dětství, snů, představ, od kluka co chtěl být hasičem, tajným agentem, policistou, co pomáhá, studia, až po tehdy aktuální kariéru. Dnes jsme v přítomnosti a bilancujeme velké role, představení, úspěchy, a přece je to ten šibalský vypravěč, kterého poslouchat je čirá radost a velká zábava. Jedenáct let je dlouhá doba hlavně v životě tanečníka a jeho úžasná kariéra rozhodně nekončí.

Jak jsem jistě řekl už před lety, držím se svých principů a pravidel. Pomáhá mi to nejen v kariéře, ale hlavně i v osobním životě. Jsem to stále já, pouze starší verze. Samozřejmě člověk s věkem trochu moudří, věci se mění, ale mé zásady a priority NE. Tak možná proto si připadám stále stejně „praštěnej“. Promiňte mi ten výraz, ale tak to je. Některé dětské sny jsou už dávno pryč. Kariéru tajného agenta jsem vzdal. Nesnesl jsem ty tajnosti… (smích)

// Tehdy jsem vybral pro rozhovor nadpis „ Nepřipadám si výjimečný, aby o mně někdo musel číst“. Musím říct, že to byl jeden z nejpůsobivějších rozhovorů, protože jsi měl odvahu, upřímnost a pokoru. Tvé odpovědi o vyvádění ve škole, tajném líbání se spolužačkou v době vyučování, o párty a podobné, to nikdo už v rozhovoru nepřiznal a držel obraz zapáleného umělce pro posvátný tanec (smích).

V zásadě se v mém pohledu na mnoho věcí nic významně nezměnilo. Otázkou je, jestli jsem byl tenkrát vyspělý, anebo teď zaostalý… (smích). Dříve jsem každému bez servítek „vlepil“ pravdu do očí a byl přesvědčen, že s upřímností nejdál dojdeš. Ano, je tomu tak, ale možná s odstupem času jsem se naučil podávat pravdu více diplomaticky, není vše jen černé a bílé. Důležité je poznat správnou dobu na upřímnost.  Kdy co říci a kdy zůstat ticho. Často je lepší mlčet… Znáte to: chytrému napověz, hloupého kopni.

// Takže pořád je tvým domovem Finsko a národní balet?

Ano, je to stále můj domov a, i když jsem původně přišel jen na jednu sezónu, jsem velice rád, že jsem zůstal. Díky tomu mám svou rodinu. Myslím, že každému pomáhá se po čase ohlédnout zpět a zamyslet se, jestli je na své činy hrdý, nebo jich lituje. Snažit se žít tak, aby díky svým zásadám a rozhodnutím mohl spokojeně vzpomínat na minulost jak v kariéře, tak i v osobním životě. Nestydět se za své konání.

// Za tu dobu se balet změnil. Soubory světové třídy se potýkaly a potýkají s novými pravidly a novými generacemi tanečníků, kteří si nenechají nic líbit. Padaly hlavy mocných šéfů, zavádějí se pravidla na ochranu tanečníku proti šikaně, diskriminaci.

Myslím si, že je to moc dobře. Konečně se něco děje. Situace v některých souborech je v tomto směru alarmující. Samozřejmě všeho s mírou, ale jsem moc rád, že se věci hýbou k lepšímu. Tanečníci začínají mít slovo, začínají chápat, že mají také práva a že nemusí ze strachu na všechno kývat a souhlasit, jen aby si udrželi zaměstnání.

// Toho všeho jsi byl přímo svědkem…

Během své kariéry jsem viděl a slyšel o takových případech, že i teď, když začnu vzpomínat, tak se mi chce „zvracet“. Jsem optimista a věřím, že se situace posouvá k lidštější stránce. Bohužel vím, že jsou stále soubory, kde vedení naprosto zneužívá svého postavení a ničí kariéry tanečníků, někdy zanechává ošklivé jizvy na životech mladých, ale i starších a zkušenějších umělců. Často umělecký šéf, baletní mistr nebo choreograf mají velmi důležitou funkci a v mnohých případech dopad na kariéry umělců. Slizké poznámky, komentáře na postavy i sexuální harašení. Všeho jsem byl svědkem i u nás v souboru, není to tajemství, všude se o tom psalo, ale díky tomu, že se tanečníci dali dohromady, už na nic takového v Helsinkách není místo!

// Na druhou stranu se dostává sluchu těm, co možná využívají svou moc někoho zdiskreditovat, zlikvidovat, protože se cítí ublížení, nedocenění. Jak to vnímáš ty uprostřed toho všeho?

Také věřím, že člověka, který je nevinný, není tak lehké „zničit“. Věřím, že pravda vždy zvítězí a lidé se srdcem na správném místě takového člověka v úzké situaci vždy podrží. Pravdou je, že se lidé někdy kvůli závistivým a nepřejícím individuím, často bez špetky talentu i rozumu, ocitnou neprávem v dosti složité situaci, ale jak jsem již řekl, pravda si dřív nebo později svou cestu najde. Řekněme alespoň většinou… Nevinný člověk se zkušenostmi, schopnostmi a charakterem na správném místě se v takových situacích hájit ani moc nemusí. Mluví za něj jeho činy, jeho historie a tým lidí, který by za ním měl pevně stát.

// V souvislosti s tím pořád myslím na tvá slova z minula „ balet je pro inteligentní lidi a je obdivuhodné, jak je tato vlastnost na jevišti vidět“.

S přibývajícím věkem si za tímto tvrzením možná stojím ještě víc. Nechci tím nikoho nijak urážet. Je to možná o sebepochopení, pro koho tato profese je a pro koho není.

// Dá se říci pro koho tedy je, na základě tvých zkušeností?

Balet je fyzicky velice náročné povolání, to ví každý. Jaké je to psychicky, o tom se už mluví méně. Je spoustu natolik inteligentních tanečníků, kteří brzy během své práce v souboru pochopili, že tohle povolání není ani zdaleka takové, jak se zdá, a skončili dříve, než mohli začít pořádně „dělat kariéru“. Být úspěšným profesionálním tanečním umělcem závisí hodně na inteligenci, tvrdé práci a štěstí. Vědět, jestli je člověk skutečně na správném místě nebo tu profesi dělá jen proto, že se mu líbí řekněme stát na špičkách nebo nosit balerínu. Milovat naši práci je základ, bez toho to prostě nejde. Říkám to z velmi blízké zkušenosti. Můj bratr Martin býval tanečník a po dvou letech u profesionálního souboru pochopil, že to pro něj není. Naštěstí si to chytře uvědomil a odešel z branže sám ze své vůle a dnes je z rozhodnutí odejít nade vše šťastný.

//Takže co z toho všeho vyvozuješ? Jak bys to dnes shrnul…

Být na jevišti a splynout dokonale s hudbou, příběhem a choreografií musí být uvnitř v srdci tanečníka ten nejpřirozenější pocit. Takový pocit, že je vše přesně tak, jak má být, otevřen všem smyslům a užívat si každý moment. Chci tím říct, že tohle vše v sobě najít a pochopit vyžaduje hodně práce a jistou inteligenci. Jak jsem zmínil, není to jednoduchá profese, a jestli jsou oči okna do duše, tak jeviště je okno do srdce. Je tam z umělce vidět a cítit vše, jaký člověk to skutečně je. Myslím, že Mikhail Baryshnikov jednou řekl: „Nech mě koukat jednu minutu, jak tančíš, a já ti řeknu, kdo jsi.“

// Dobrá věta. Je tedy definitivně pryč doba, kdy choreografové na sále křičeli, házeli židle?

Přijde na to kde, v jaké zemi, souboru, politice, ale věřím, že brzy ANO. Na tohle chování v moderní době zkrátka není místo a pro mě je naprosto nemyslitelné. Je čas to změnit a přerušit generační řetěz ega. Pokud to nebyla schopna změnit generace před námi, tak je řada na nás, jinak tomu konec nebude.

// Jak vnímáš ty třeba politiku obsazování, když ti šéf nebo choreograf řekne: „Na tohle nejsi typ, nehodíš se na to.“

Tohle je skutečně věc názoru, ať už je to názor šéfa, choreografa, kolegů, nebo publika. Samozřejmě jsou určité tipy tanečníků do určitých rolí. Jak by měli vypadat určité postavy a tak dále… . Tak to prostě je. Záleží na schopnostech tanečníka přesvědčit lidi, co mluví do castingu, aby byl obsazen. Viděl jsem příšerná rozhodnutí o obsazení pouze na základě toho, jak tanečník vypadal, a byla to katastrofa, jelikož když se začal hýbat, tak to prostě nefungovalo. Může to být také naopak, když někdo podceňovaný s danou příležitostí dokáže všechny do jednoho přesvědčit o prvotním omylu. Proto říkám, že je to věc názoru. Záleží na schopnostech šéfa či choreografa vypozorovat, kdo se na co hodí. Nejdůležitější je znát lidi, které obsazujete, pracovat s nimi, mluvit s nimi, vědět, čeho jsou schopní, a znát jejich možnosti, spolehlivost, pracovní morálku, uměleckou stránku, technické předpoklady a také mentální stabilitu …

Chloe Misseldine, Michal Krcmar Swan lake London Coliseum photo - Caroline Holden

// Hodně cestuješ na hostování. Vidíš rozličné přístupy a nálady v souborech?

Ani nevíš jak. Rozdíly mohou být pro nezasvěceného člověka enormní. V těchto změnách mi pomáhá moje rychlá adaptace na to, kde se jak pracuje. Zažil jsem situace, kdy jsem dělal hlavní roli a s tanečnicí, která tančila menší roli, jsme měli spolu malou část choreografie. No já tu tanečnici poprvé viděl až po otevření opony během prvního představení.  Stalo se mi, že pět minut před představením jsem potkal balerínu poprvé a ona mi řekla, že jsem se z videa naučil starou verzi. (smích) Tak jsem se rychle musel naučit novou verzi choreografie, nebo čtyři hodiny před premiérou Labutího jezera jsme se partnerkou potkali poprvé a začali jsme dávat dohromady, co vůbec budeme večer tančit. Každopádně tyto situace jsou většinou příčinou zranění, nebo jiných neplánovaných událostí. Záleží jen na vašich schopnostech, jak se s těmito podmínkami vypořádáte.

// Jsem rád, že opět vnášíš do našeho hovoru své typické vtipné prvky…

To by se třeba u nás v Helsinkách nestalo ani hostujícímu umělci, je zde vše naplánováno, nazkoušeno, často i přezkoušeno… Počet jevištních zkoušek na určité produkce je u nás někdy větší, než samotný počet představení (smích) pamatuji si mou premiéru Prince v Labutím jezeře před patnácti lety ve Státní opeře Praha. Představení začínalo tenkrát v pět hodin. Ve čtyři hodiny přišel osvětlovač, ukázal mi světla, nebo spíše tmu, na Princův monolog v prvním jednání, já si pět nebo deset minut mohl na jevišti něco zkusit. To byla moje jediná jevištní zkouška. Můžeme říct generální zkouška na mé první Labutí jezero.

// Dnes se často zdůrazňuje, že se silně proměnil vkus, vládne technika. Herectví, typ, charisma nejsou tak důležitá jako technické dovednosti, výška skoků a počty piruet.

Podle mě to tak vypadá jen „na oko“, jelikož u kormidel souborů jsou lidé, kteří naší práci skutečně rozumí (tedy většinou by tomu tak mělo být) a proto věřím, že hlavně v Evropě pravé umění nad přeceňováním techniky stále vítězí. Je dobře, že se hranice techniky posouvají, ale nikdy to nesmí být na úkor našeho uměleckého pojetí.

// Co význam sociálních sítí? Někdy má větší úspěch tanečník s vtipnými videi než skvělá, ale introvertní balerína.

Vše se stále vyvíjí. Dnes jsou sociální sítě také určitou formou komunikace. Publikum a umělci mohou o sobě vědět více, jsou si blíže a někdy se mohou stát i přáteli. Nevidím to zas až tak jako špatnou věc. Rád bych zdůraznil, jak je u umění zvykem, že důležitá je kvalita, a ne kvantita. Takže o úspěšnosti umělců nerozhoduje počet lidí, kteří jej sledují na Instagramu. To je jen takový trend, který možná jednou zase pomine. Zkrátka člověk musí jít s dobou. Dokonce i já mám oficiální profily skoro na všech možných platformách. Umělce musí být zkrátka trochu vidět a slyšet. Je to také možnost, jak oslovit nové publikum, novou generaci a přivést nové diváky do divadel.

// Od našeho setkání tě potkaly nové zajímavé role. Aspoň podle mých preferencí (smích) například víceznačná postava Amora v Sylvii od žijící legendy Johna Neumeiera, to je typově výborná postava – myslím pro tebe.

To byla vlastně trojrole, takže ve zkratce nádherná zkušenost. Pracovat s Johnem, který byl strašně milý a lidský, bylo příjemné překvapení. Užívat si každý výstup na jeviště v jiném charakteru a kostýmu, měnit osobnost ve zlomku vteřiny a po zásluze sklízet potlesk za odvedenou práci. Prostě sen každého umělce.

// Mezi novými kreacemi si stále věrný náročné a těžké klasice. Dokonce právě v ní hostuješ v různých světových divadlech. Není to velký stres, když všichni čekají, jak vystřihneš těžkou variaci nebo codu?

Samozřejmě to není jednoduché, ale je to moje práce. Navíc klasiku miluju a je hlavním důvodem, proč stále tančím. Je to o tom každý den něco dělat, respektovat naši práci a naše tělo, pravidelný trénink, tím že člověk musí šest dní v týdnu pracovat na sobě a na své fyzické zdatnosti. Když tanečník prochází tímto procesem pravidelně, tak ostatní je v podstatě už jednoduché. Myslím, že stres a nejistota přichází, když tanečník není psychicky vyrovnaný, fyzicky připravený, nebo je technicky nejistý. Možná proto, že neprochází pravidelně důležitou formou přípravy, má osobní problémy…  Díky tomu se cítí mimo formu a před vstupem na jeviště může být nejistý. Já osobně nemohu říci, že bych se před představeními stresoval, spíše mám k nim velký respekt. Pokaždé když tam vcházím, tak si uvědomuji svou zodpovědnost, ale rozhodně z toho nemám strach. Můžu říci, že se na to vždy těším. Překonávat výzvy mě baví. Čím těžší představení, tím je pro mě lepší. Pokud člověk věnuje pozornost správné přípravě, tak rozhodně není důvod ke stresu, ale k tomu, aby si představení mnohem více užil.

Corsaire Maria Kochetkova Michal Krcmar Anna Marie Holmes, photo Roosa Oksaharju

// Nastudoval si Konráda v efektní verzi Korzára Anne-Marie Holmes, Solora veverzi Bajadérky od Makarové, pořád je tu Siegfried a Labutí jezero.

Korzár v této verzi byl pro mě velký milník. Pamatuji si, jak jsme ještě na škole se spolužáky koukali na VHS kazetu z ABT s Julií Kent, Ethanem Stieflem, Palomou Herrerou, Angelem Corellou a Vladimirem Malakhovem. Neuvěřitelné obsazení. Absolutně jsem se do téhle verze zamiloval. Rozhodně by mě nenapadlo, že si skoro o dvacet let později zatančím hlavní mužskou roli, kterou tančil legendární Ethan Stiefel. Opravdu splněný sen. Bajadérka je další úžasný balet, který miluji tančit. Solora jsem měl čest za posledních dvanáct let tančit v pěti různých verzích a souborech, ale stejně musím říci, že verze Makarové je zkrátka má nejoblíbenější. Možná proto, že byla moje první. Labutí jezero po patnácti letech, sedmi různých verzí a divadlech je pravděpodobně nejčastější představení. Musím říci, že ze všech princů je Siegfried moje nejoblíbenější postava prince ke ztvárnění.

// Mimořádný výkon jsem u tebe viděl taky v nové verzi Spartaka. Jen málo souborů uvádí tento balet, navíc v nové verzi Lucase Jerviese, řekl bych, že je v něm pro tebe snad více tančení než v ikonické verzi Grigoroviče.

Byla to pro mě velice překvapivá zkušenost tančit v této choreografii. Málokdo ví, že jsem si Spartaka zatančil už podruhé, jelikož před lety jsem přijal pozvání Jirky Pokorného na turné v Itálii s plzeňským baletem. Když jsem se dozvěděl, že nebudeme dělat Grigoroviče, tak jsem byl strašně zklamaný. Ani jsem nechtěl nic slyšet o naší nadcházející verzi. Jak jen jsem se mýlil. Byla to pro mě velká lekce. Hodně mi to otevřelo oči. Grigorovič je jen jeden, ale Spartakus Jerviese mě natolik bavil, že bych se nebál konstatovat, že to bylo asi moje nejoblíbenější představení za posledních pět let. Rozhodně perfektní produkce do velkých souborů. Publikum ji milovalo, bylo to neuvěřitelné období. Poprvé po covidu bylo otevřené divadlo bez omezení míst. Všechna představení kompletně vyprodána. Produkce plné fantastické hudby, zajímavé choreografie, vášně, skvěle připravených soubojů a bitev. Zkrátka balet, který mě doslova uchvátil.

Yolanda Correa, Michal krcmar in Spartacus by Lucas Jervies photo Carlos Quezada

// Otázka nových verzí klasických titulů pořád rozděluje diváky. Tys byl pozván do zásadní nové verze Raymondy Tamary Rojo. Pomohlo ti nové libreto? Je tento Jean lepší než ten „klasický“?

Myslím si, že nejdůležitější je, jak je vše uděláno a vymyšleno. Rozhodně nerad vidím, když se bez respektu šlape po tradičních prvcích. Je to věc vkusu a respektu. Myšlenka této Raymondy rozhodně není špatná, ale podle mě tato verze neměla takový dopad na diváka, jak by mohla. Možná byla moc dlouhá pro běžného diváka. Líbilo se mi, jak byla udělaná postava Abderachmana, to byl nejlépe udělaný charakter.

// Řekl bych, že od postav klasických princů ses hodně posunul ke komplexním postavám. Vronskij v Ratmanského Karenine.

Rozhodně je to velice naplňující, jelikož se mi ten repertoár za těch pár let skutečně rozrostl v mnoha směrech. Alexejova Karenina je skutečně zajímavá produkce na dlouhé posezení. V takovém baletu je důležitý vztah a cítění s partnerkou, jak ve studiu, nebo na jevišti, tak i porozumění mimo práci. Mám zajímavou vzpomínku, jelikož v té době jsme neměli vůbec čas na zkoušení. Všichni jsme se naučili choreografii velmi rychle a věřte mi, že to rozhodně není jednoduchá verze na zapamatování. S Lindou jsme měli vypsány naše první zkoušky jen pro nás dva až po naší jediné zkoušce na jevišti, takže vše úplně obráceně. Vlastně na jevištní zkoušce jsem zvoral skoro vše, na co jsem sáhnul. Samozřejmě, Alexej zrovna přijel. Nakonec vše dobře dopadlo. Byl velice vstřícný a práce s ním byla ohromně naplňující.

Linda Haakana, Michal Krcmar Anna Karenina by A. Ratmansky photo Roosa Oksaharju

// Další hlavní role v baletu Jekyll a Hyde…

… to je „master piece“. Choreograf Val Caniparoli a já jsme strávili hodiny na sále i mimo pracovní dobu. Dlouhé rozhovory ohledně dramaturgie, muzikalitě a herectví… Tvořili jsme od prvního kroku skoro rok před premiérou. Byla to fantastická zkušenost. Hodně jsem mohl do choreografie zasahovat. Poslední sólo v baletu jsme vytvořili velice zajímavým způsobem. Val mi řekl o své vizi, ale přiznal se, že si s tím neví rady, a já mu navrhl, aby pustil hudbu a natočil, jak improvizuji. Nakonec se mu to natolik líbilo, že jsme to zopakovali třikrát nebo čtyřikrát, on všechna videa pozorně shlédl a později si vybral, co by se mu líbilo. Můžu tedy konstatovat, že celé poslední sólo Edwarda Hyda v baletu je moje improvizace. Dnes už se začíná hrát tato produkce i na druhé straně zeměkoule a má velký úspěch.

// Dokonce jsi už tančil i v díle Dust Akrama Khana, jehož balety se přeci jen v repertoáru kamenných divadel tolik nevyskytují.

Náš soubor měl tu čest uvést tuto produkci a byla to neuvěřitelná choreografie a srdcová vzpomínka, protože to byla také poslední spolupráce s mojí dlouholetou partnerkou a legendou. Jedinečná Salla Eerola, se kterou jsme na jevišti i mimo něj zažili skutečně mnoho. Práce na samé choreografii byl úplně nový zážitek. Fyzicky velmi náročné, někdy velice křehké, pak zase naopak velice explozivní. V jedné časti je tanečnice zaháknuta nohama kolem mého pasu přes tři minuty, kdy se zaklání a oba používáme hodně kontra balanc, zároveň oba jsme celou dobu jen na mých pokrčených nohách. Takže velice křečovitá zkušenost z prvních zkoušek…(smích)

// Naposled to byla velká žhavá novinka Dracula…

Je to unikátní produkce, také díky tomu, že choreograf použil hudbu skladatele Wojciecha Kilara, který zkomponoval soundtrack k velmi známému filmu Drákula režiséra Francise Forda Coppoli. Stát na jevišti v roli Drákuly bylo skoro jako hrát ve filmu. Často jsem si během jevištních zkoušek představoval, že jsem jako Gary Oldman. (smích)

Michal Krcmar as Dracula by K.Pastor photo Roosa Oksaharju

//Zatančil jsi gigantický repertoár. Je nějaká role, o které víš, nebo sen, který by sis přál?

Ani ne, kdybych kariéru skončil zítra, nebo za deset let, tak to pro mě už není tak důležité. Chci tím říct, že dokud mě práce naplňuje, tak ji chci dělat, jak nejlépe umím. Nechci nikde kreslit nějakou pomyslnou čáru. Zkrátka dokud to má pro mě smysl, tak si rád zatančím, co mi přijde pod nohy. Beru svou prácí spíše jako každodenní dobrodružství a trpělivě čekám, jakou roli mi přinese další produkce. Řada rolí, které jsem si zatančil, mi už dávno splnila mnohé sny a moc rád bych se do některých charakterů zase vrátil. Například Manon jsem tančil už před deseti lety a postava Des Grieux je skutečně role, kterou bych moc rád tančil znovu, ale takových rolí je hodně – Oněgin, Spartakus nebo Basil…

// Myslím, že musíme zmínit tvou novou roli Aschenbacha v Neumeierovém velmi osobním baletu podle ikonické novely Smrt v Benátkách. Snad tě neurazím, když řeknu, že zrovna ty mi nepřijdeš jako typ, co by se v touze po absolutní kráse zamiloval do mladíka až na hranici sebezničení. (smích) To musí být pro tebe velká výzva. Herecky a emocionálně.

To máš rozhodně pravdu, souhlasím, že to je spíše pravý opak charakteru, jaký ve skutečnosti jsem. Dokonce jsem ani nedělal konkurz do obsazení, ale John mě zná a věřil, že do role potřebuje obsadit někoho s určitou osobností a zkušenostmi.  Rozhodně ani já jsem se zpočátku na tuto roli neviděl. Dokonce jsem mu to i řekl z očí do očí. On mi na to odpověděl: „Právě proto jsi na to perfektní!“ Hodně mě tím motivoval, a jak jsem dříve zmínil, byla to skutečně neodolatelná výzva, takže jsem do toho dal vše.

Michal Krcmar as Gustav Von Aschenbach - Photo Jouka Valkama

// Jen málo tanečníku by nechtělo pracovat s takovou legendou. (smích)

Musím říct, že ze začátku příprav to nebylo jednoduché. Aschenbach je v baletu choreograf, a ne spisovatel jako v knižní předloze. Musím říct, že mě herectví hrozně baví a tohle byla fantastická výzva. Fyzicky je to velmi náročné, hlavně prvních třicet minut. Představení je dlouhé a má mnoho specifických hereckých zvratů a nároků. John přesně věděl, co chce a přitom mi nechával ohromný prostor na mé osobní ztělesnění jeho vize. Nakonec mě John obsadil do premiérového obsazení a premiéra byla pro mě velice úspěšná i v médiích. Hlavní je, že se líbilo publiku a John byl velice spokojen, dokonce i dojat naší prací. Slíbil, že se do Helsinek brzy vrátí na něco velkého.

// John je ve svém baletu ale velmi intelektuální, zkoumá hranici mezi tvůrcem a jeho vnitřním světem. Tenký balanc mezi člověkem na scéně a v soukromí. Pokládáš si podobně náročné otázky i s ohledem na svůj život zasvěcený tanci? Nebo stalo se ti, že jsi v nějaké postavě ztratil kontrolu? Nebo propadl něčemu? Někomu?

Spíše naopak, je důležité oddělovat profesi od osobního života. Velice pomáhá spojení pouze jedním směrem, míním využívat své osobní zkušenosti, pocity, situace a promítat je na jevišti. Stává se často, že člověk během příprav nebo po představeních hůře spí, v hlavě mu probíhají jednotlivé části a kroky z baletu, ale to je celkem normální při citově náročných rolích. Dost často je to i adrenalin. Nestalo se mi nikdy, že bych ztratil kontrolu nebo roli propadl.

// Dnes se i ve velkých souborech inscenují představení na hranici autorského divadla. Tanečníci tančí ve vodě, jsou třeba nazí, mají náročné rekvizity, musí hodně improvizovat. Je něco, co by tě skutečně dohnalo, že bys řekl: sorry, v tomhle já tančit nebudu?

Určitě věřím, že ANO. Nedokážu říci, co by to muselo být, ale kdyby to hraničilo s mými principy, zásadami, nebo zde hrálo roli i morální dilema, tak bych rozhodně stál za svým přesvědčením. Naštěstí mě ještě nic podobného nepotkalo. Samozřejmě jsou i produkce, ve kterých jsem tančil, na které bych nejraději zapomněl a dělal, že vůbec neexistují. Pracoval jsem s lidmi, u kterých věřím, že byli na pokraji šílenosti, ale zajímavé je, že se s takovými „umělci“ po dané spolupráci skoro nikdy víc nevidím. Jako by zmizeli z povrchu zemského (smích)…  To zkrátka patří k našemu oboru a k mnoha dalším pracovním útrapám nejen v umění. To známe všichni.

// Vážně neřekneš, Michale, čemu bys řekl a dost, a odešel bys? (smích)

Skutečně nedokážu přijít na nic konkrétního, ale pokud se v budoucnu něco takového stane, tak ti dám vědět… (smích)

//Dobrá, budu čekat. Dnes je hodně módní, že lidí mají možnost komentovat, sociální sítě, píší emaily, a podobně. Většinou se jedná ale spíš o negativní a dost frustrující komentáře a obsahy. Stalo se ti taky, žes dostal něco podobného?

Skoro každý den. Možná je to známka toho, že člověk dělá něco správně (smích)… Ale teď vážně. Pokud by umělec dostával většinou negativní reakce, tak by možná měl začít uvažovat o odchodu do penze. Co se týče mých negativních kritik, tak se snažím srovnat poměr těch kladných a záporných. Často najdete správné procento úspěšnosti vaší práce v poměru kladných a záporných kritik. Je dobré, že dnes může říkat každý, co chce. Co je ještě lepší, že každý může vnímat a poslouchat, co chce a koho chce. Takže mi nedělá problém kritiky od znalců a intelektuálů, kteří nemají páru, o čem píší, absolutně ignorovat. Kritika je moc dobrá věc, ale musíte vědět, od koho se nechat kritizovat.

// Co bys doporučil mladým tanečníkům?

Trpělivost přináší zkušenost a zkušenost nás učí trpělivosti. V mladém věku chce člověk vše co nejdřív, ale vše má svůj čas a na každého čeká někde jeho šance. Důležité je na ni být připraven a nepropásnout ji. Respektovat denní rutinu klasického tréninku je důležité v jakékoliv fázi kariéry. Trénovat šestkrát týdně. Když ne balet, tak zkrátka něco. Je prostě prioritou pokračovat v rutině. Lenost je „kamarád“, který si rád půjčuje peníze a nevrací je.

Roberto Bolle, Michal Krcmar Dubai Expo 2022

// Vystupuješ na gala nejvyšší třídy. Roberto Bolle and friends, a další top akce. Odkoukal jsi od kolegů nějaké zajímavé finty, cviky, inspiraci?

Na každé podobné události se něco naučím, taky předám něco jiným, ale hlavně je to vždy fantastická zkušenost s nejlepšími tanečními umělci z celého světa. Já se učím pořád něco nového. Myslím, že nejdůležitější je znát své tělo a poslouchat, co potřebuje. Pracovat se zkušeným fyzioterapeutem, který ví, jak předejít větším zdravotním problémům, předejít úrazům, ale to vše začíná u tanečníka a jeho schopnosti analyzovat své tělo.

// Mezitím se stalo hodně osobních věcí. Jako první svatba. Navíc tvá manželka je Italka, takže jste skutečně mezinárodní pár.

Stefania je mi ohromnou oporou. Často je nechávám doma s dcerou samotné na pár dní. Nedávnou jsem byl dokonce tři týdny v Londýně na hostování s   a moje manželka mě jen podpořila a nenamítala ani slovem, že je na vše sama. Když musela tančit všechna představení v Helsinkách a já v Londýně, tak naše dcera byla s najatou au pair a má žena jen lítala mezi divadlem a domovem…

//  Nahrál jsi mi rovnou do druhé skvělé události, být táta.

Být otcem a manželem mi dává ohromnou sílu a motivaci. Moje dcera je pro mě vším, a dokonce i na jevišti během náročných hereckých scén myslím na ni. Je to přesně, jak jsi řekl. Díky tomu, že jsme mezinárodní pár, tak se i u nás doma mluví třemi jazyky. Naše dcera mluví perfektně anglicky, česky a italsky. Dokonce začíná rozumět trochu finsky a sicilskému dialektu, který je od italštiny dost jiný.

Michal Krcmar, Martin Nudo Spartacus by Lucas Jervies photo Roosa Oksaharju

// Přemýšlíš, co bude dál, když jednoho dne zjistíš, že čtyři piruety jsou již problém? (smích)

Jsem otevřen všemu, co přijde, dokonce úplně od baletu odejít. Moc nad tím nepřemýšlím. Je spousta mých kolegů a známých, kteří tvrdí, že bych byl dobrý umělecký šéf, ale na vše je ten správný čas. Uvidíme, co budoucnost přinese. Já se do ničeho nehrnu…

// Naposledy jsi mluvil velmi otevřeně, inspirativně o optimismu, plnosti života, sledoval jsi situaci v Česku, politiku, sport. Měl jsi jasné názory na mnoho věci, o kterých mladí lidé v tom věku snad ještě nepřemýšlejí. Kdo je teď Michal Krčmář?

Řekl bych, že ten samý člověk s více vráskami. (smích) Co mi pomáhá k plnosti života, je si vždy uvědomovat, co člověk má, a nesoustředit se na to, co nemá. Ignorovat lidi, co vás dělají nešťastným, a obklopit se lidmi, se kterými je vám dobře. Nežít v minulosti. Nebát se budoucnosti. Soustředit se na současnost, přítomný moment a užít si ho, jak nejlépe to jde.

Jazyková korektura: Kamila Kmentová

Photo:  Caroline Holden,  Carlos Quezada, Roos Oksaharju, Jouka Valkama, Rosa Oksaharju