„Nepřipadám si výjimečný, aby o mně někdo musel číst“
Vloženo 2.1.2013
Michal Krčmář První Sólista Finského národního baletu
„Nepřipadám si výjimečný, aby o mně někdo musel číst“
(Rozhovor s přiloženými fotografiemi naleznete zde)
www.michal-krcmar.cz/clanky/rozhovory/nepripadam-si-vyjimecny--aby-o-mne-nekdo-musel-cist/
(Kompletní rozhovor můžete stáhovat zde)
Otázky - Pavol Juráš www.operaplus.cz
Michal Krčmář se narodil 13. června. Pro mnohé je třináctka nešťastné číslo. V případě tohoto vynikajícího tanečníka by se ale dalo bez diskuze říct, že je to číslo šťastné. Jeho raketová kariéra nedá právě teď spát milovníkům baletu ve Finsku, konkrétně v Helsinkách, a to v tak exkluzivních rolích, jako jsou Des Grieux, Solor či Franz, od světových choreografických špiček. My v Česku tak můžeme jen závidět, že tohoto tanečníka už nemůžeme vídat na jevišti pražské Státní opery. Náš rozhovor vznikal v průběhu několika měsíců, během kterých mě Michal pokaždé fascinoval svojí profesionalitou, osobním zaujetím, svými názory na role a také na hereckou přípravu. V mnohých tématech, o kterých jsem s ním chtěl mluvit, aby vznikl první velký profilový Michalův rozhovor právě pro čtenáře Opery Plus, dala mým otázkám odpověď i smysl jeho mladost, spontánnost a také upřímnost. I přes obavy, které jsme oba chvílemi měli, věřím společně s Michalem, že všichni ti čtenáři Opery Plus, kteří si několikadílný rozhovor vychutnají až do konce, se dozvědí nejen dost věcí o práci i samotné profesi prvního sólisty Finského národního baletu, ale i o Michalovi samotném. Konečně snad i rozhovor vznikal pod šťastnou třináctkou, se kterou jsme vykročili i do nového roku…
Od mládí jste se věnoval sportu, chtěl jste být slavný sportovec? Měl jste nějaký vzor?
Když mi bylo takových sedm, osm let, tak jsem spíše myslel, že budu policajt, tajný agent nebo hasič. Zkrátka takový ten hrdina, který zachraňuje zoufalé paničky ze svízelných situací. Sportu jsem se věnoval hodně, protože i můj táta sportoval již od malička. Zvláště miloval cyklistiku a lyžování. Skoro pořád mě brával s sebou, učil mě hrát fotbal, na zimní brusle mě postavil ve třech letech, na lyže ve čtyřech. To všechno mě bavilo. V tomhle věku jsem byl stále venku, hrál si s kamarády a lezl po stromech. Nejvíce k srdci mně ale přirostl hokej. Na kolečkových i zimních bruslích jsme hokej hrávali s kamarády v menším městě Buštěhrad kousek od Kladna, kde žije moje babička a kde jsem trávil většinu volného času. Kladno je známé hokejové město. Spousta skvělých hokejistů je odtud, stejně tak i Jaromír Jágr, který je mým největším sportovním vzorem. Na ledě se vždy choval kolegiálně a je technicky jeden z nejlepších na světě. Vždy měl poměrně málo trestných minut, nemluvě o jeho bodování, a to jsem hodně oceňoval. Dodnes mám u sebe jeho autogram.
Máte mladšího bratra Martina, to jste byli taková sportovní, akční dvojice, kterou rodiče dali na sport, aby byl doma klid?
Můj bratr je o sedm let mladší. Častokrát jsem ho měl na krku, když jsem byl s kamarády venku a to někdy starším sourozencům leze na nervy… Ale brácha byl poměrně hodné dítě a moji kamarádi jsou dodnes i jeho kamarády. V podstatě jsme dělali všechno spolu a on se vše velice rychle učil, čili zapadl do kolektivu bez problémů. Občas se stávalo, že nás máma vyháněla ven, ale to spíš abychom neseděli u počítače nebo u televize. Rozhodně jsme byli stále spolu, někdy se prali a chvíli neposeděli na jednom místě. Byli jsme hodně akční a živé děti.
Kdo vám dal onu podmínku, že pokud chcete dělat hokej, musíte současně vydržet jednu hodinu tance na základní umělecké škole?
Aby nedošlo k omylu: podmínka to rozhodně žádná nebyla. Já chtěl hrát hokej, ale to bylo finančně náročné a máma říkala, že se pokusí to nějak vymyslet. Když byla mladší, milovala hudbu a tanec. Navštěvovala kurzy standardních tanců a také pochytila základy klasického tance. Má veliký cit pro umění, zvláště pro balet. Viděla na mně od útlého věku, že mám hudební sluch a talent. Chtěla se ujistit, že to je skutečně tak a proto mě požádala, abych navštívil hodinu tance. Jenže já chtěl hrát hokej. Takže to bylo něco za něco: Jedna hodina baletu – pro mě absolutně nemyslitelná věc, a za to jsem ale měl šanci začít hrát profesionálně svůj vysněný hokej.
Máma mi později vyprávěla, že to musela zkusit, aby měla čisté svědomí. A kdyby mě to pak nebavilo a já chtěl skončit, rozhodně by mi nebránila. Nikdy mi neříkala, co musím v budoucnu dělat. Rodiče mě vedli k absolutní samostatnosti i v rozhodování. Máma mě tedy tehdy poslala na Základní uměleckou školu Nad Alejí – to je ulice Morstadtova v Praze na Pohořelci. Pro mě to byl samozřejmě potupný pocit, být něco jako „baleťák“, ale když jsem tam přišel, tak zlé to zase nebylo. Máma čekala na reakci učitelky, která jí po hodině řekla, že by bylo rozumné zkusit přijímací zkoušky na Taneční konzervatoř hlavního města Prahy…
Takže vy jste rovnou ze stadionu nastoupil na Taneční konzervatoř? To vám tanec tak učaroval? To je jako z nějakého filmu. Zázračné dítě…
Nevím, co bych dodal, ale vpodstatě to tak bylo… Z kluka, co sportoval a žil od rána do večera venku, byl najednou „baleťák“. Dlouho jsem si to sice nepřipouštěl, ale bylo to tak. Zkrátka jsem se v tom našel a dnes už věřím, že jsem byl určen pro hrstku povolání, z nichž toto je nejlepší a nejkrásnější. Vyjadřovat své pocity a nálady pohybem dokáže jen pár lidí a troufám si říci, že i tanečníků. Je to povolání, které je považováno za takzvaný „kumšt“. Myslím si, že v tomto názvu je obsaženo vše, co tam má být…Na škole jsem od první taneční lekce věděl, že mě to baví. Rozhodně ale nemohu říci, že to byl zázrak a že tancem jsem byl uchvácen na celý život. Kdo prosím vás v osmi letech ví, co v dospělosti bude dělat… Bavilo mě toho tolik, že jsem nevěděl, kam dřív skočit. Na tanečních lekcích jsme dělali také gymnastiku, docela hodně akrobatiky, a to mně šlo. Mohl jsem se předvádět před děvčaty, kterých tam bylo více než dost, kluci jsme byli jen dva. Byla tam příjemná atmosféra, ale ani na chvíli mě nenapadlo, že budu pokračovat i další rok. Vlastně ani nevím, co jsem od toho čekal. Neměl jsem k tomu žádný vztah a baletní představení jsem nikdy neviděl. Ale paní učitelka Jana Kittnarová – dříve Čižinská – byla absolutně fantastická: milovala mě, povzbuzovala a moc mi fandila. Když vás někdo chválí, tak proč byste toho nechával???
Neposmívali se vám spoluhráči z hokeje a kamarádi, že jste vyměnil kopačky nebo brusle za trikot?
Jak jsem říkal: pro mě, jako osmiletého kluka, to bylo doslova ponižující, když se mě kamarádi o víkendovém fotbálku zeptali: „Tak co, jak jde škola???“ Půlka z nich sice ani netušila, co vůbec dělám, ale ta druhá mi to občas dávala pořádně sežrat. Ale stejně věděli, že jsem se ani trochu nezměnil, jen už jsme se nevídali tak často. První ročníky na konzervatoři to ovšem s mými někdejšími spoluhráči šlo z kopce…
Po blbnutí venku se mně hodně stýskalo, jelikož Taneční konzervatoř je časově náročnější, než ostatní školy. Je to výběrová škola a pro mě tam bylo vše jiné. Studenti byli hodní, nevyrušovali a profesoři k nám přistupovali jako k dospělým. Skutečně jsem ale nevěděl, co mě tam drželo… Kdyby ke mně někdo v prvním ročníku přišel a řekl: „Tak, kamaráde, ty tady končíš“, nemrzelo by mě to, vůbec o nic nešlo. Jen by to pro mě byla ostuda, vrátit se zpět na základku. To jsem nemohl připustit a tak jsem si našel svoji první motivaci.
A brácha vás později následoval? Soupeřili jste, kdo bude lepší?
Martin je o sedm let mladší, než já. To je poměrně velký věkový rozdíl. Na zdravé soupeření ještě nebyl čas, ale myslím si, že to brzy přijde. Nerad bych, aby nás lidi srovnávali, nebylo by to správné. Brácha svoji šanci brzy dostane. Jako studenti jsme ovšem byli každý jiný. Ale tanečně si budeme v budoucnu hodně podobní, to vidím již dnes.
Ale proč myslíte, že se bratr také přihlásil na Taneční konzervatoř? Nejste jeho vzor? Vypadá to, že vám lehce závidí, jak na tančení „balíte baby“…
Myslím, že kdybych nenastoupil na konzervatoř, brácha by také nešel. U mě to byla velká shoda náhod, při kterých jsem se ocitl právě až na konzervatoři. Brácha ale chtěl jít na konzervatoř sám od sebe. Nejspíše se rozhodl kvůli mně. Samotného by ho to asi nenapadlo, jít studovat balet. Stejně jako to nenapadlo mě. Do určité míry bych chtěl být jeho vzor, ale také chci, aby byl sám sebou. Aby se naučil přemýšlet, vědomě pracovat a od každého si vzít jen to nejlepší. Balet je hlavně pro inteligentní lidi a je obdivuhodné, jak je tato vlastnost vidět na jevišti.
Nedávno jsem se byl podívat na IV. mezinárodní baletní soutěži, která probíhala v Praze na Nové scéně. Můj brácha také soutěžil, na jevišti jsem ho viděl po dlouhé době. Má se ještě mnoho co učit, stejně tak i já, ale vzhledem ke svému věku předvedl velice vyrovnaný výkon. Mnoho soutěžících třeba nevěnovalo pozornost práci paží a snažilo se zaujmout technikou. Byla zde jasně viditelná kvalita a úroveň škol.
Kdyby byla v Helsinkách tak dobrá škola, jako je v Praze, vzal bych si bráchu sem a bydleli bychom spolu. Mrzí mě, že nevidím, jak akademicky roste. Chtěl bych mu předávat zkušenosti, které jsem nasbíral, ale ještě není připraven na takovou práci. Na druhou stranu jsem si jistý, že je ve velice dobrých rukou a na mně je spíše podpora psychická.
Na Taneční konzervatoři nemají pedagogové moc rádi, když žáci sportují. Musel jste se vzdát fotbalu, hokeje? Nebo jste chodil hrát tajně?
Sportovat jsem během mého studia na Taneční konzervatoři chodíval velice často. Samozřejmě jsem se to snažil držet v tajnosti. Bylo to spíše na prvním stupni, do takových patnácti let. Na druhém stupni nebyl čas, mívali jsme zkoušky často v sobotu a člověk si také trochu začínal uvědomovat rizika. Nikdy jsem neskrýval, že rád sportuji, ale také jsem to nikdy ve škole zbytečně nezmiňoval. Pedagogové by moc nadšení nebyli, ale nikdy mně nikdo nic nezakazoval. Spíše se mi snažili domluvit, abych byl opatrný. Myslím si, že sportem jsem se hodně naučil. Například jak používat tělo, jak rozvíjet koordinaci nebo zpevňovat slabší části těla. Každý pohyb je podle mého názoru zvlášť v dětství zdravý, pokud se to nepřehání.
Byl v Praze o studium na Taneční konzervatoři zájem? Nepřichází postupně slabší ročníky?
V době, kdy jsem na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy dělal přijímací zkoušky, nás bylo kolem dvě stě padesáti malých žáků, úplně přesně si to ale nepamatuji. Vzpomínám si však, že jsem neměl místo dokonce ani na převlékání. Když o pár let později dělal talentové zkoušky můj bratr, dětí přišlo asi sedmdesát. A v době mého stěhování do Finska jich přišlo na zkoušky už asi jen čtyřicet. Mohu tedy srovnávat zájem dětí a rodičů zhruba po každých šesti letech. Je jasné, že ze čtyřiceti dětí se velmi těžko vybírají ty s fyzickými a hudebními předpoklady pro budoucí dráhu profesionálního tanečníka. Proto také myslím, že za takových deset let, bude českých baletních umělců méně. Na druhou stranu, divadlo strádat rozhodně nebude. V dnešní době otevřených hranic budou lidé ze zahraničí jezdit za prací čím dál častěji.
Někteří mladí – jak u nás, tak i ze zahraničí – začínají s baletem téměř s fanatickým nadšením. Bohužel v některých případech nemají fyzické předpoklady a potřebný talent, ale mají finanční prostředky. Zaplatí si tedy soukromou baletní školu, kterých jsou stovky a nakonec se probojují i do nějakého souboru. Například ve Francii je soukromých škol hodně, zde je balet stále atraktivní profesí. V České republice je baletních souborů celkem dost a tanečníci ze zahraničí najdou v budoucnu své místo například i v Národním divadle v Praze. Je to dobře pro naši kulturu, která se může dále vyvíjet…
Tak to u nás zájem o profesi tanečníka hodně klesá. Ale třeba kvalita nahradí kvantitu…
To si nemyslím. Je rozhodně třeba mít širší výběr dětí. A jak jsem už řekl: když se někdo v deseti letech rozhodne stát profesionálním klasickým tanečníkem, tak konzervatoř není jistota, že jím bude. Je třeba mít z čeho vybírat. Jsem si jist, že spolu se mnou byla na talentových zkouškách řada dětí úplně náhodou, podobně jako já. Někteří postoupili a jsou z nich výborní tanečníci, jiní ne. Dnes jde na zkoušky jen hrstka dětí, které jsou rozhodnuté jít na balet. Ale osmdesát až devadesát procent těchto dětí v podstatě nemá šanci se v budoucnu uplatnit v dobrém angažmá.
Pár mých kolegů z Finského národního baletu ani nikdy balet ani dělat nechtělo. Každý den přitom chodí k nám do divadla DVD uchazečů, kteří se celý život nemohou uchytit jako klasičtí tanečníci a dali by cokoliv za to, aby v Helsinkách mohli pracovat… Abych to shrnul: kvalita je prvotní záležitost, ale musí být eliminována z většiny.
Proč si myslíte, že mladí lidé jako diváci nemají o divadlo moc zájem a o balet již skoro vůbec?
Myslím si, že v tomto případě selhává spolupráce mezi Ministerstvem kultury a Ministerstvem školství. Malé děti by se měly alespoň okrajově setkat s pojmem balet už v základních školách. Je pochopitelné, že výklady velkých choreografů by je vůbec nebavily… Stejně jako ale jsou atlasy ve školách, mohlo by být pár divadelních fotek jako učební pomůcky. Při výuce vlastivědy si například párkrát do roka něco o divadle říci a podívat se na fotky. Jsem si jist, že aspoň hrstka žáků by zájem projevila. Hodně mých kolegů přišlo na balet právě takto – jako malé děti byli zaujati například fotografií ve zvedačce. To může být důležitým podnětem, aby se dítě zeptalo rodičů: „Co to je???… Můžeme se jít podívat na balet někam do divadla??“. Podle mého názoru by bylo také vhodné navázat větší spolupráci s televizemi, komerční nevyjímaje. Natočit povedené efektní video spoty. Krátké reklamy, které by byly vysílány třeba mezi práškem na praní a reklamou na nové auto. Hodně mladých lidí by návštěvu divadla zvažovalo častěji, je to například skvělý dárek pro partnera. Zkrátka: je třeba, aby bylo divadlo a balet více medializováno.
Tak snad medializaci pomůže i náš rozhovor…
V to jedině doufám, ale i pochybuji. Dnes spousta lidí například neví, kdo je Lukáš Slavický, Jan Váňa nebo dokonce Daria Klimentová, natož pak Michal Krčmář. Balet už není tak atraktivní a o úspěšné umělce v zahraničí veřejnost nemá takový zájem. Na druhou stranu si nepřipadám tak výjimečný, aby o mně někdo musel číst. Nic zvláštního přece nejsem, ale zájem novinářů mě vždy potěší a já po každé rád poskytnu rozhovor. Nicméně rozhovory se zahraničními umělci čtou lidé, kteří vědí, o čem je řeč… Baletní svět se stává ještě menším, než ve skutečnosti je.
Stihl jste ve škole i zlobit? Zůstal jste celých osm let hodným studentem, nebo jste i vyrušoval a chodil třeba „za školu“?
Ve škole jsem byl kluk pro každou srandu, stále ve středu dění a taky průšvihů. Někdy jsem na sebe strhával pozornost okolí až příliš moc. Rád jsem se předváděl – hlavně před děvčaty. Asi není co dodat, školu jsem měl rád. Miluji být mezi lidmi a být obklopen přáteli, nemám rád samotu. Za školu jsem nikdy nechodil, ale jsem si jist, že jsem byl velice často probírán na čtvrtletních pedagogických konferencích a určitě ne jako vzorný student!!!
A jaké průšvihy jste páchal? Pochlubte se, za co byste šel – pokud by to bylo stejné jako při hokeji – na trestnou lavičku?
Za některé se skutečně stydím, ty nebudu zmiňovat. Jinak jsem dělal takové hlouposti, co malí kluci dělávají. V prvních ročnících školy jsem například rozebíral tužky, dělal z nich taková ta plivátka a plival po holkách kuličky z toaletního papíru. Nebo jsem přinesl dětskou pistoli na kuličky a střílel do oken, kde probíhalo vyučování. V bouřce a krupobití jsme polonazí obíhali školu v době, kdy jsme měli mít vyučování. Když jsem byl starší, tak zhruba ve čtrnácti letech se situace zklidnila. Dělal jsem normální věci, jako že jsem se během hodiny šel líbat s holkou na záchod a nachytal nás pedagog, ale to snad ani nestojí za zmínku…
Teď trochu přeskočíme dobu. Říkal jste, že nemáte rád samotu. Jak se tedy připravujete na roli? Umělec přece potřebuje samotu, klid,….
Naopak, já když se připravuji na roli, musím o ní s někým hovořit. Může to být klidně i člověk, který tomu nerozumí. Zkrátka při takové komunikaci se mi v hlavě vše propojuje, dokážu se soustředit a hned jsem si s rolí bližší. Jelikož o ní mluvím, tak už se v podstatě tímto způsobem pomalu do role dostávám a vše mi pak přijde automatické…
Jste z nejmladší generace úspěšných českých tanečníků. Využíval jste při studiu možnosti internetu? Sledovat představení z ciziny? Hledat si videa na YouTube? Nebo se třeba v Praze potkávat na Masterclass Darii Klimentové s renomovanými umělci, baletními hvězdami…?
Samozřejmě, zvláště v roce 2006, kdy YouTube vzkvétal, tak jsem před svou první baletní soutěží v Brně často hledal inspiraci na internetu. Mikhail Baryshnikov byl pro mnoho tanečníků tím největším příkladem, u mě to nebylo jinak. Miloval jsem jeho Dona Quichota, ale jsem asi jeden z miliónů… Velkým umělcem pro mě dodnes zůstává Yuri Soloviev. Sledoval jsem videa a pohyb bratří Bubeníčků. Měl jsem dokonce tu čest – asi v patnácti letech – být na Masterclass, kde mně Otto Bubeníček poprvé ukázal grand pirouette a la second. Učil nás nejznámější variaci Solora z Bajadérky. Bylo to poprvé, co jsem naživo viděl takovou techniku, když nám předcvičoval… Později se pro mě internet stal formou přípravy na role – čtením a pozorováním velkých tanečníků.
Kdy jste skutečně vážně začal uvažovat o tom, že byste se baletem mohl živit?
Tak to je skvělá otázka, ale skutečně nevím, dokonce mi ani teď nepřipadá, že se baletem živím. Stále si připadám jako obyčejný kluk z Prahy a to se nezmění. Je to sice moje práce, ale není to práce jako každá jiná. Je to láska… Kdy mě to opravdu začalo bavit,? To bylo asi až v šestnácti letech. Do té doby jsem si práci v divadle stále nedokázal představit. Ve škole se pro mě změnilo dost věcí. Mé pokusy o variace začínaly vypadat jako variace, hodně jsem vyrostl a přestal být taková malá tlustá kulička. Začínal jsem tančit na školních představeních zajímavé a těžké věci. Rychle jsem se „chytal“, neměl jsem moc velké problémy s učením kroků a to lidé vždy hodně ocení.
Věřil jste si, že můžete být úspěšný a neskončíte někde ve sboru?
Rozhodně jsem tvrdě makal a věřil, že dokážu tančit sóla. Postupně jsem si stavěl své cíle a také jich postupně dosahoval, ale vůbec mě nenapadlo, že bych si mohl splnit svůj sen tak brzy. Být prvním sólistou v národním souboru a v zahraničí k tomu… Nyní mám další velké cíle, ale nerad bych je prozrazoval. Miluju výzvy a stále je vyhledávám. Jak jsem říkal, nedokážu posedět na jednom místě.
Když jste přišel ze školy domů, hodil jste věci do pračky a šel dělat něco jiného, nebo jste myslel na balet nonstop?
Bylo to spíše naopak, hlavně v nižších ročnících. Ve škole jsem myslel na všechno jiné, jen ne na balet. Spíše ke konci studia jsem si uvědomoval, co to pro mě znamená a často jsem o baletu přemýšlel.
Mnoho tanečníků vzpomíná na různé zlepšováky, na zvětšování rozsahu nohou, cvičení a formování nártu… Někdy to hraničí až s posedlostí… Zkoušel jste něco podobného?
Nad takovými věcmi jsem nikdy ani moc nepřemýšlel. Samozřejmě jsem se na scénu snažil vždy dobře připravit, upravit, ale nikdy jsem nic podobného jako formování nártů nedělal. Nohy jsem si nikdy moc netahal. Dával jsem přednost dobrému strečinku celého těla, ale jinak jsem žádné takové vychytávky nepoužíval.
Mám k tomu ale jeden zajímavý příklad: když jsem měl tančit premiéru Alberta v Giselle, měl jsem navržený kostým, ve kterém jsem měl tančit první jednání v holínkách. Já ale nerad tančím v holínkách, mám rád piškoty a tak jsem navrhnul, jestli bych mohl tančit v piškotech. V té chvíli ke mně přistoupil jeden ze starších tanečníků a řekl: „Neblázni, v těch holínkách si můžeš třeba vycpat nárt“. – Něco pro zamyšlení i pro zasmání…
To je vtipné… Podobné historky mám rád. Dávají divadlu lidský rozměr…
Takových historek mám spousty… Například, že tanečník zapomene důležitou rekvizitu, nebo se zachytí kostýmem, že vás partnerka kopne do onoho místa před vyprodaným hledištěm a vy se slzami v očích doděláváte romantické pas de deus… Toho jsem zažil spoustu přímo na vlastní kůži. Bylo by to dlouhé povídání, tak zmíním jen takovou jednu příhodu. Když jsem před pár lety tančil prince v Popelce ve Státní opeře Praha, tak jsem přiběhl do chalupy, kde bydlela Popelka a když jsem ji konečně našel a chtěl jí vyzkoušet střevíček – „špičku“, tak jsem zjistil, že střevíček stále leží v zákulisí spolu s ostatními rekvizitami. Naštěstí díky pohotovému šaškovi, kterého tančil Jurij Kolva, ke mně střevíček doputoval. A to pouze díky naší improvizaci, při které jsem mu rychle řekl, ať pro něj zaběhne. Musím říci, že nejvíce se asi zapotila Popelka – Zuzana Hvízdalová…
Většina sportovců nebo umělců obětuje celých dvacet let života studiu, tvrdé práci a dřině bez vidiny jasného výsledku, zda se uplatní. Nemáte pocit, že jste sice v současnosti první sólista Finského národního baletu, ale v reálném životě jste toho mnoho nestihl?
Takový pocit rozhodně nemám. Naopak si myslím, že jsem si v životě tanečníka i v osobním životě dost užíval. Jsem člověk, co nehledí do budoucna se zamyšleným výrazem. Žiju na plno, užívám každé chvíle, jak jen mohu. Myslím pozitivně a snažím se přinášet dobrý pocit lidem kolem sebe. Nerad bych se za pár let otočil a něčeho litoval, proto se snažím život vychutnávat.
Nemáte pocit, že to je deviza mládí, nehledět do budoucna? Mladí lidé nepřemýšlejí nad budoucností, strasti a bolesti života se jim zdají být vzdálené. Vidí sebe na vrcholu sil, úspěšné, oblíbené, se spoustou přátel…
Nevím, jak je to u jiných, ale já si myslím, že je potřeba si mládí užít naplno. Mladí nebudeme navždy. Já si moc dobře uvědomuju, jak je kariéra tanečníka krátká. Může přijít těžký úraz a je po kariéře úplně. Užívat si ale můžeme v každém věku…
Odpovědnost za život je před každým z nás. Myslím si, že čím dříve se jí postavíte, tím budete vyrovnanější. Hodně mých kolegů, kteří jsou manželé, například říká, že na dítě mají času dost a přitom je jim třeba sedmatřicet. Myslím si, že přirozená touha po tom být tátou nebo mámou přijde k většině z nás dříve nebo později. Hnát se do rodičovství příliš brzy není moudré, ale moudřejší není ani příliš dlouho čekat. Postavit se k životu čelem v optimálním věku – tak kolem třiceti – je rozumné. Na světě jsme přece proto, abychom tady po sobě zanechali odkaz. Teď nemyslím ten profesní, nebo umělecký, ale genetický. Já sám za sebe se do ničeho nehrnu, ale také nic nevylučuji…
Chodil jste se spolužáky třeba do klubů, na disko, balit holky, zkoušel jste kouřit, dělat domácí divoké večírky – prostě všechno to, jak v současnosti mladí žijí?
Myslím, že teď padl hřebíček na hlavičku… Jak jsem řekl, užívám si plnými doušky. Rozhodně jsem si těmito časy prošel. A divoké večírky a časté srazy s přáteli provozuji dodnes. Na disko ale moc často nechodím, jelikož nemám rád ty davy na tanečním parketu. Když už se ale s přáteli někdy rozhodneme navštívit nějaký ten klub, tak to stojí za to. Jsem schopný se při „trsání“ propít do střízlivosti… Rozhodně nejsem jediný umělec, který takto žije. Podle mě je to velmi časté…
Divoké večírky? Aha… To k umělcům patří, to je pravda. Ale není to kontraproduktivní? Nebyl byste lepší tanečník, kdybyste místo toho raději spal, četl? Nebo nebyl byste ještě lepší člověk, kdybyste místo divoké párty udělal něco pozitivního? Nebere vám to spíše energii a čas? Nechci tím říct, že byste byl nějaký špatný člověk, jen mě to zajímá…
Určitě máte pravdu, ale já nejsem ten typ, co jezdí každý večer někam se bavit a opíjet. V mém případě to jednou za čas potřebuji, ale dělám to pouze, když vím, že druhý den nemám žádnou povinnost. Pokud si chce člověk číst, tak si najde čas vždycky, ale já se raději vyspím v neděli ráno a většinou jsem pak v pondělí jako znovuzrozený…
Stihl jste se aspoň zamilovat při tvrdé práce ve škole? Pamatujete si na svůj první polibek?
Na holky byl čas vždycky, ale už si vážně svůj první polibek nepamatuji, natož koho jsem tehdy líbal… Byly to takové malé lásky, nic vážného. Se svou přítelkyní jsem od svých šestnácti let a pamatuji si, že tenkrát se mnou hormony zamávaly hodně. Neměl jsem chuť ani pomyšlení na nic jiného, až se mi nakonec podařilo se s Lucií sblížit a brzy na to jsme spolu začali chodit…
Tak to je milé… Jste ten lepší případ, co stačil zažít pěkné dospívání, první lásky…
Já mluvím z vlastní zkušenosti. Času bylo skutečně málo, ale záleží na tom, jak se využije a mně se to podařilo. Na to, co jsem chtěl udělat, jsem si čas vždy našel. A to, na co čas nebyl, zřejmě nebylo tak důležité. Když se zamyslíte, není tomu tak i u vás? Podle mě je hloupé tvrdit, že v devatenácti letech, po ukončení konzervatoře, jsem neměl čas na holky. Naopak ta škola k tomu vybízí a já se zamilovával celkem často…
Není to ale právě ten důvod, co mnohé mladé odrazuje od uměleckých profesí? To, že nestihnou svůj život? A neodrazuje to i jejich rodiče? Že se z jejich dítěte stane jakýsi „mimoň“, který bude jen makat?
Tohle záleží více na rodičích, než na dětech, ale podle mě tohle není ten pravý důvod, proč je dnes takový malý zájem například o balet. Faktorů je více a jeden z hlavních je například ten, že tady ve Finsku má každý tanečník v souboru po své kariéře nárok na takzvaný taneční důchod, a to ve čtyřiačtyřiceti letech. Umělci zde po dosažení určité věkové hranice dostávají měsíční rentu, než dosáhnou věku důchodového. To je jeden z faktorů, proč si rodiče v České republice myslí, že taneční konzervatoře nejsou ani zdaleka tak atraktivní školy, jako jsou třeba ty s ekonomickým zaměřením. Dříve u nás taneční důchody existovaly, ale dnes nic takového není. Bůh stůj nade mnou a pomáhej mi, abych byl schopen tančit v šedesáti letech Solora v Bajadéře…
Každý rozumný rodič si uvědomí, že taková nejistota je příliš riskantní. Někteří rodiče si také nejsou jisti tím, jaká je zátěž při trénincích. Je pravda, že studovat Taneční konzervatoř není procházka růžovou zahradou. Ale co je dnes snadné a v čem je dnes jistota??? Z mé zkušenosti mohu říct, že kdybych odešel po pár letech studia na Taneční konzervatoři pryč, nelitoval bych. Pohyb mě bavil, byl jsem hyperaktivní dítě, získal jsem fyzickou zdatnost, sílu, dobrou kondici a všeobecně vzdělávací předměty jsem měl jako na každé jiné škole.
Určitě záleží na tom, jak se na to vše člověk dívá… Ale myslím si, že takových „mimoňů“ je dost i mimo umělecké kruhy…
Měl jste ve škole nějaké krizové období? Pocit, že to všechno nemá smysl? Nikdy jste s tím nechtěl „praštit“?
Měl jsem takové období a moc dobře si na ně pamatuji. Po té, co jsem před pěti lety poprvé tančil Prince v Šípkové Růžence na jevišti Stavovského divadla. Přišly totiž moje lékařské výsledky z vyšetření, na kterém jsem byl měsíc před premiérou. Ukázalo se, že mám lymskou boreliózu. Měsíc jsem necvičil a bral jsem silná antibiotika. Když jsem se vrátil a koukal na video, jak jsem tančil Prince, chtěl jsem to vzdát. Zdálo se mi, že nikdy nemohu být jednička. Po nemoci jsem přibral a nic mi nešlo. Zkrátka jsem chtěl všechno moc rychle a neuvědomoval jsem si, že mi je teprve sedmnáct. Chtěl jsem vypadat zrale a tančit jako profesionál příliš brzy. Nakonec jsem si s pomocí mého pedagoga a dnes i mého kolegy a kamaráda – Jury Slypyče – uvědomil, že všechno má svůj čas…
Myslíte si, že Taneční konzervatoř v Praze je nejlepší škola? Určitě jste viděl na soutěžích i studenty z jiných škol…
Taneční konzervatoř hlavního města Prahy je jednou z nejlepších škol na světě. Studenti opouštějí školu a jsou opravdu všestranně připraveni na život profesionálního tanečníka, chlapci jsou skvěle připraveni na tanec s partnerem. Pro srovnání: u nás v souboru v Helsinkách jsou kluci ze školy Pařížské opery a rozhodně mají velké mezery v partneřině. Na druhou stranu mají rychlé nohy a jsou velmi dobře připraveni na brio techniku. Rusové zase mají skvělou techniku a všechny předpoklady, v moderně ale nejsou tak plastičtí. Je to případ od případu, těžko se srovnává. Určitě musím zmínit, že vedle výuky klasického a moderního tance je i charakterní tanec u nás ve škole také na vysoké úrovni. Zkrátka naše škola je zaměřená na klasický tanec, čili balet, ale každý ze studentů je velice dobře připraven se zdokonalit ve všech stylech.
Ve škole jste nastudoval obrovský taneční repertoár, od české premiéry Suite en blanc od Lifara, přes moderní choreografie až po klasický taneční repertoár. Bylo něco, co vás opravdu hodně nebavilo?
Určitě bylo, ale nezlobte se, nechtěl bych se někoho dotknout. Mám ty lidi rád a nezasloužili by si ode mě, abych to o jejich práci zveřejňoval. Práci, která pro mě byla ztrátou volného studijního času… To je součást naší kariéry. Jednou tančíte představení, o kterém stále přemýšlíte, těšíte se na zkoušky a nemůžete v noci usnout. A podruhé pracujete na inscenaci, která je příšerná…
Již ve škole jste začal hodně jezdit na soutěže, hostovat… Setkal jste se i se závistí?
Tohle je dost citlivé téma, ale nebudu nic skrývat. Závist byla, je a bude. Nikdy jsem ale neměl žádnou špatnou zkušenost. Nikdy mi nikdo nic opravdu zlého neprovedl. Ale jsem ve střehu. Být úspěšným umělcem je krásný pocit, obzvláště na jevišti a hodně lidí by si to s vámi rádo vyměnilo. Na začátku všichni stojíme na jedné startovní linii. Záleží už jen na předpokladech a schopnostech, kam kdo doběhne.
Citlivá témata jsou pro rozhovor ideální… Setkal jste se se závistí více třeba u dívek? Takové ty hrozné věci, že někdo nasype holce do špiček střepy, nebo schová část kostýmu těsně před výstupem a podobně? Nebo jsou to jen takové fámy?
Naštěstí jsem se s tím nikdy nesetkal. Ale balet a divadlo vůbec není jednoduché povolání. Je to také z velké části svět plný intrik, pomluv a závisti. Není to nic pro slabé povahy. Záleží na každém, co si nechá líbit. Já si nenechal líbit nikdy nic. A jsem opravdu rád, že v našem souboru se tyto černé stránky profese vyskytují úplně minimálně.
Když cestujete po Evropě nebo po světě, je to pro vás – mladého člověka – fascinující? Nebo máte spíše spoustu starostí a únavu z cestování, a tak města či krajiny téměř nevnímáte?
Každý zájezd je pro mě určitou formou odpočinku. Miluji cestování a pokaždé se nemohu dočkat nového publika. Poznal jsem mnoho lidí z oboru po celém světě a stále s nimi udržuji kontakt. Při každém hostování nebo zájezdu si najdu čas podívat se po okolí a poznat místní lidi.
Vedle jiných i významných českých tanečníků jste vysoký, máte mužnou postavu, svalnaté nohy, široká ramena… Sice jste říkal, že jste byl koulička, ale určitě ne dlouho…
Ano, to je pravda, v takových třinácti už jsem se ale z toho pomalu začínal dostávat a v patnácti jsem byl zcela v normě.
Neodsuzovali vás ve škole, že nejste „lyrický“ typ na prince a další romantické milovníky?
Naopak, ve škole jsem prince tančil pořád. Moji pedagogové na hlavní obor mi říkali, že jsem skvělý typ třeba na Prince v Šípkové Růžence nebo v Labutím jezeře. Já jsem měl přitom raději charakternější role, ale co se dalo dělat… Hodně jsem se setkával s tímto nehezkým „škatulkováním“ právě v Česku. Někdo je hezký, vysoký, takže z něj hned bude ideální princ. Někdo má vizáž na záporné role a to pro něj znamená, že prince si už nikdy nezatančí. Je to z části logické, ale na druhou stranu by si tito lidé zasloužili zkusit vše. A pokud jsou kvalitní tanečníci, tak tím spíš. To je otázka míry vkusu nebo spíše nevkusu nadřízených. Ale je jasné, že někdo prince tančit prostě nikdy opravdu nemůže, jelikož nemá vůbec předpoklady.
Tady v Helsinkách jsem se však s tímto způsobem rozdělování lidí nesetkal tak často, jako u nás. Byl jsem například velice překvapen, když mě na konci minulé sezóny napsali do Crankova Romea. Čekal jsem, že budu tančit Merkucia nebo dokonce Tybalta,… Na Romea tady bylo hodně sólistů, kteří ho dokonce tančili i v minulosti. Ale dostal jsem prostě příležitost – i když jsem byl například vyšší a silnější než tanečník, co se mnou tančil Tybalta. Vypracoval jsem roli podle svého a využil jsem všech schopností, které mám. Ze začátku jsem měl obavy a rozhodně vím, že jsem nebyl nejlepší Romeo. Ale dělal jsem to tak, jak jsem nejlépe uměl. Byl jsem vděčný za šanci a byla to skvělá zkušenost. Moc tanečníků nemělo možnost tančit v této legendární inscenaci. Když jsem se připravoval na Romea, přečetl jsem krásnou knížku, zhlédl jsem nádherný film z roku 1968 v režii Franca Zeffirelliho a viděl mnoho představení. Nejvíce mě oslovil Richard Cragun ve starší nahrávce ze Stuttgartu.
Vy jste takový sportovní, mužný typ. Neměl jste problém zvyknout si na klasické baletní oblečení?
Měl jsem veliké problémy si zvyknout. A dodnes mám někdy divný pocit v trikotu. Ale na druhou stranu sprinteři při olympijských hrách s tím moc problémů nemají…
Taková všetečná otázka Michale: Co byste dělal, kdybyste byl v nějakém slavném souboru, kam by přišel významný choreograf, se kterým byste velmi chtěl pracovat, ale on by chtěl, abyste byl na jevišti skoro nahý? Se zdůvodněním, že je to součástí příběhu, koncepce… Nebo byste měl být dokonce úplně nahý… Nahota je dnes oblíbený divadelní fenomén…
Nad tím jsem skutečně nepřemýšlel. Opravdu nevím, nebylo by to nic příjemného. Počkám, jestli tato situace přijde a pak vám dám vědět…
Proč jste po škole nastoupil do Státní opery? Do Národního divadla vás nechtěli?
V maturitním ročníku jsem se konkurzu do Národního divadla nezúčastnil, ani jsem nechtěl. Přál jsem si hodně tančit a v Národním divadle jsem věděl, že na jevišti nebudu tak často, jak jsem mohl být třeba ve Státní opeře. Chtěl jsem tančit anebo začít od nuly v zahraničí. Byl jsem na konkurzu v Mnichově, kde mi nabídli smlouvu pro mladé tanečníky. Bylo by to těžké, s penězi bych nevyšel, ale nakonec se mně stejně neozvali. Po konkurzu do Státní opery jsem byl přijat jako nový sólista baletu. Do Státní opery jsem nenastoupil jako zaměstnanec, ale jako host. Rozhodl repertoár v Bohemia Baletu a já jsem byl moc rád, že jsem zůstal jednou nohou ve škole. Měl jsem pocit, že se mohu ještě mnoho přiučit a tak se i stalo. Ředitel Jaroslav Slavický se mnou ve svých volných chvílích hodně pracoval a za jednu sezonu jsem se hodně naučil a zatančil si. Díky šéfovi baletu Státní opery Praha Pavlu Ďumbalovi jsem měl dokonce možnost hostovat jako Princ v Labutím jezeře. Tančil jsem ho v devatenácti letech.
Během mé první sezóny v Bohemia Baletu sice přišla nabídka z Národního divadla na demi sólistu baletu, ale i to jsem odmítnul. Nastoupil jsem do Státní opery Praha, kde jsem tančil všechen klasický repertoár a většinu představení. Zkrátka to byla skvělá příležitost se vytančit a při tom získat spoustu zkušeností. Při takovém počtu představení se například naučit řešit krizové situace na jevišti s chladnou hlavou – to je u tanečníků vlastnost k nezaplacení…
Je úžasné, že již ve škole jste mimo školních představení hostoval ve Státní opeře i v Národním divadle. To je pro mnoho umělců jakési posvátné místo. Zlatá kaplička – máte k tomuto divadlu nějaký zvláštní vztah?
Ne, k Národnímu divadlu velký vztah nemám, jelikož jsem v Národním divadle netančil tolik, jak bych chtěl. Určitě mám dobrý vztah ke Státní opeře. Je pro mě něco jako domácí scéna a velice rád se tam vracím hostovat. Znám tam mnoho skvělých lidí z opery, z orchestru a nemohu zapomenout ani na dámy z kantýny nebo příjemné kolegy z rekvizitárny. Státní opera je skvělá a doufám, že atmosféra mezi jednotlivými složkami je stále stejně dobrá.
Pocítil jste v profesi nějaký rozdíl při přechodu ze školy do souboru?
Abych řekl pravdu, moc ne. Pro mě to takový rozdíl nebyl, jelikož po ukončení studia jsem ve škole zůstal pracovat a současně jsem hostoval v divadlech. Ve Státní opeře, v plzeňském divadle a jednou jsem tančil dokonce i v Ostravě.
Dnes, ve stále rozjitřené a vlastně pořád ještě neukončené kauze sloučení Státní opery Praha a Národního divadla jste fungoval jako přední mluvčí. Čím se vás to tak dotýkalo? Tanečníci se zpravidla takto výrazně neangažují…
Slepost Ministerstva kultury byla pro mě iritující. Nyní už se o to ale tak nezajímám, ani nemám tolik informací. Nikdy jsem se nebránil myšlence, aby byl v Praze jeden velký balet. Je to skvělá myšlenka, ale rozhodně za jiných podmínek a s jasnou koncepcí. To Ministerstvo kultury nikdy z akademického hlediska nepochopilo. Jde přece hlavně o kulturu. Samozřejmě, že finanční úspory jsou důležité. Nejsem si jistý, ale myslím si, že celá transformace a kroky k ní dodnes vedoucí byly finančně mnohem náročnější, než si páni politici představovali. Kdo ví, kolik peněz vyletělo oknem. Nebo spíše za oceán – do soukromých nemovitostí třeba jednoho nejmenovaného pana ex ministra… Uvidíme, zda se nakonec transformace vyplatí. Zatím mě ale vše přesvědčuje o opaku.
Má vůbec boj proti politikům šanci na úspěch?
Chci být slušný, proto nebudu odpovídat. Stačí se podívat na náš národ, který už nevěří politikům vůbec. Takže si myslím, že boj jednotlivce je absolutně zbytečný.
Sledujete kroky ministerstva kultury, způsob financování divadel, rozdělování grantů?
Teď už vůbec ne.
To také úzce souvisí s politikou. Zajímá mladého člověka a umělce na počátku světové kariéry domácí politika? Narodil jste se po listopadu 1989, zajímal jste se o dějiny Československa ve dvacátém století?
Dějiny jsem studoval, ale nedá se mluvit o dějinách jako o mém koníčku. Vždycky mě historie zajímala a bavila. Líbí se mi i filmy například z druhé světové války…
Máte nějakou oblíbenou postavu z českých dějin?
Takových postav je mnoho. Historie našeho národa má spoustu velikánů od Velkomoravské říše až po jednadvacáté století. Jmenovitě pro mě byli významní Svatý Václav, Jan Hus, Karel IV., Marie Terezie, Rudolf II., T.G.M.… Jak říkám, naše historie má takových jmen mnoho. Ale člověk, který byl podle mě neskutečně odvážný, byl Jan Palach.
Dnes jsou umělci světoběžníci. Jste hrdý na to, že jste Čech? Přijedete třeba na volby?
Jsem hrdý, že jsem z Prahy a na tohle krásné město nedám dopustit. Na volby ale nepřiletím. To si raději zaletím na pravou českou „plzničku“ na Staroměstské…
Nebyl vlastně smutný osud baletu Státní opery Praha i důvodem, proč jste jistou kariéru v Praze vyměnil za boj a tvrdou práci vystoupat ve Finsku na post prvního sólisty?
Jeden z mých snů byl stát se prvním sólistou ve velkém souboru v zahraničí. Po mém hostování v Helsinkách v prosinci 2010 mi šéf baletu nabídl sólovou smlouvu a dal mi čas na rozmyšlenou. Ještě před koncem roku jsem se rozhodl přejít do Helsinek a s šéfkou baletu Státní opery Hanou Vláčilovou jsem se dohodl, že dokončím sezónu v Praze a nastoupím do Helsinek v nové sezóně. Ministerstvo vyhlásilo transformaci až po Novém roce a situace v Praze můj odchod a loučení s kolegy jen ulehčila. Nebyla to však příčina mého odchodu.
Jak jste přišel k nabídce na hostování ve Finsku?
Ve Finsku hledali nové tanečníky především na sólo posty. Jiří Němeček – baletní mistr v Státní opeře – se mě zeptal, jestli bych neměl zájem si zatančit ve Finsku dvě představení Prince v Louskáčkovi, v choreografii Wayne Eaglinga. Manželka Jiřího Němečka Ingrid totiž v Helsinkách pracuje řadu let…
Další věc byla moje spolupráce s Nikolou Márovou, se kterou jsme tančili Labutí jezero ve Státní opeře první rok po ukončení mého studia. Ona později hostovala v Helsinkách jako Odetta a dala mně dobrá doporučení. To od ní bylo moc hezké, stejně jako naše spolupráce…
Mnoho tanečníků si stěžuje, že v Česku se učí zkostnatělá ruská škola, údajně se ve světě již takto striktně netancuje. Jak ve Finském národním baletu metodicky pracují pedagogové?
Rozdíl je u každého baletního mistra. Práce v divadle je všude stejná a cíl je připravit co nejlepší představení.
Když připravuji roli, tak mám k dispozici dostatek zkoušek, prostoru, pozornosti a to je pro dobře připravenou roli základ. V metodické přípravě rozdíl nevidím. Metodika klasického tance je nezaměnitelná. Velice záleží na schopnostech baletního mistra. Jak dokáže porozumět tanečníkovi, jak dokáže vysvětlit, o co v připravované roli žádá. Také většinou pomáhá, když připravovanou roli v minulosti tančil, ale není to pravidlo. Někdy je to přesně pravý opak. Baletní mistři zde pracují velice pečlivě a zodpovědně. Mají na to také dostatek času a prostředků.
Při takové stěhování za zahraničním angažmá – není to stresující? Vyřídit si všechna povolení, pracovní smlouvy, zdravotní pojištění, daně, bydlení?
Vyřizování a papírování bylo poměrně snadné. Záleží na tom, jak se k tomu člověk postaví. Nikdy bych nedovolil, aby mi stres stál v něčem, co opravdu chci. O mně je známo, že se nestresuji vůbec. Můj největší stres byl před maturitou. Velice dobře si pamatuji, že jsem si nevěřil ani z daleka tak, jako na jevišti…
Jaká je v Helsinkách nálada v souboru? Je to soubor mezinárodní? Je těžké navázat tam přátelství? Aby vás například kolegové pozvali k sobě domů na návštěvu? Nebo si s vámi třeba šli zahrát fotbal?
Soubor se skládá přibližně z půlky zahraničních tanečníků. Angličtina je zde mateřštinou a každý v divadle od techniky přes garderobu až po vedoucí všech oddělení divadla mluví anglicky. Nálada je velice přátelská a kolegiální. Přístup k práci je profesionální a zodpovědný. Kolegové jsou skvělí. Netrvalo dlouho a chodil jsem po sobotních párty ke kolegům domů a na oplátku je jednou za čas pozvu zase já k sobě. Někdy je to síla, když se v tak malém bytečku – 48 metrů čtverečních – sejde tak dvacet lidí. A každý rok doma – v Česku – organizuji takovou párty na chatě, kde je mnoho mých bývalých spolužáků a kolegů. Hrajeme fotbal, grilujeme a užíváme si. Je to skoro tradice. Každoroční fotbal organizuji již pátým rokem. Letos dokonce přijede i pár kamarádů z Finského národního baletu.
Jak na vás působí hlavní město Helsinky?
Helsinky jsou hezké město, ale nad Prahu není. Praha je pro mě nejkrásnější místo a vždy bude mým domovem. Helsinky ani zdaleka nejsou takové. Řekl bych to takto: Kdybych byl znalý turista a navštívil poprvé Helsinky, tak už bych neměl touhu se vrátit zpět.
Co vás na Praze tak fascinuje? Památky? Architektura? Řeka s nábřežím?…
To je skvělá otázka. Také bych to rád věděl. Ale Praha je pro mě babička, co čeká s otevřenou náručí a s plechem plným buchet…
S Helsinkami je spojena i kariéra vynikající primabaleríny Barbory Kohoutkové. Několikrát jste spolu i tančili….
S Barborou jsem začal spolupracovat asi před dvěma roky. Tehdy mě požádala, abych zaskočil za Michala Štípu na benefičním gala pro Japonsko, které bylo postiženo zemětřesením a tsunami. Bylo to na jaře 2011 ve Stuttgartu. Tančili jsme pas de deux ze Šípkové Růženky. Naše spolupráce pokračovala na Gala v pražské Státní opeře 6. června 2011, věnovaném příznivcům Státní opery. Tančili jsme zde druhé jednání z baletu Giselle společně se sborem baletu. S Barborou jsme také tančili ve Finské národní opeře v Coppélii od Marca Ribauda a v Bajadeře Natalie Makarové, kde Barbora hostovala s naším souborem jako Gamzatti. Pro mě to byly dvě velké premiéry, které jsem připravoval paralelně, Coppélie měla premiéru 17. března a Bajadéra 31. března 2012. Krátce na to jsme spolu odjeli na Gala ke dni tance v estonské národní opeře, kde jsme předvedli dvě pas de deux: Coppélii a Šípkovou Růženku.
Měl jsem veliké štěstí, že jsem mohl tančit s Barborou v tolika představeních. Stáli jsme na jevišti bok po boku, jako rovnocenní partneři. Ale pro mě je Barbora veliká umělkyně a především absolutní profesionál. Hodně jsem se od ní naučil. Barbora tančila například Giselle s Roberto Bollem a dala mi pár tipů z jeho partnerských triků. Chtěl bych jí tímto poděkovat a vzkázat, že se moc těším na další spolupráci…
Když si vše tak dobře pamatujete, máte zápisník, kam si píšete všechna představení? A kolik představení jste dosud zatančil?
To ne. Mám takovou velkou krabici od mopu, kam házím programy a hrací plány. Musím říci, že budu zřejmě brzy potřebovat další. Příští rok bych měl dělat své sto prvé sólo v kamenném divadle. Nepočítám do toho gala, koncerty a takové věci, ale jen první role.
Nemáte strach, že třeba se změnou ve vedení souboru, již nebudete tak žádaný?
Nad takovými věcmi jsem vůbec nepřemýšlel. Jsem tu velice spokojený a šťastný, ale instinkt mi říká, že zde nebudu moc dlouho. Možná změním angažmá dříve, než se změní vedení baletu. Nedávno mi přišla nabídka z West Australian Ballet – v případě zájmu z mé strany mě mohli přijmout od ledna 2013 jako nového prvního sólistu. Odmítl jsem. Cesty jsou nevyzpytatelné. Kdo ví, kde budu tančit za pár let. Ale opravdu rád bych se vrátil do Prahy.
Cítíte ve stávajícím souboru v Helsinkách velkou, ale současně i motivující konkurenci?
V souboru panuje zdravá soutěživost. Nedávno tady byl můj kamarád Lukáš Slavický. Hostoval jako Konrád v Korzárovi. Friedeman Vogel přijel tančit de Grieux v Manon. Máme občas takovéto skvělé hosty, kteří jsou pro mě další velkou inspirací. Dobrá motivace je také střídat taneční partnerky. Často se chodím dívat i do hlediště na ostatní obsazení. I tím se hodně učím.
Trochu záludná otázka. Je váš plat srovnatelný s platem českých tanečníků? A ušetříte si něco?
Finsko je v poměru k České republice velice drahá země. Když to v rychlosti srovnám, tak bochník obyčejného chleba stojí přes dvě eura, to znamená více než padesát korun. Ceny jsou tu zkrátka dvakrát, někdy i víckrát vyšší než v Česku. Nemovitosti a nájem o tolik dražší nejsou, ale stále je poznat veliký rozdíl. To znamená, že i plat je tu odpovídající cenám produktů, čili je mnohem vyšší než v České republice.
Máte rád pěkná, rychlá auta. Myslíte si, že na nějaké pěkné BMW vyděláte?
V Praze mám svou Felicii combi z roku 1999 a nedám na ni dopustit. Když jsem v zahraničí, tak s ní jezdí můj kamarád. Mám občas nutkání koupit si nové pěkné auto. Kdybych chtěl, tak si je mohu koupit ihned. A zřejmě k tomu v dohledné době i dojde, ale zatím pro takové auto nemám vyžití. V České repubice jsem jezdil hodně, ale zde to nepotřebuji.
Když jste bojoval za zachování Státní opery, seznámil jste se s její strukturou i se způsobem financování. Pronikl jste už do této problematiky ve Finsku? Finský národní balet je zajisté financován vícezdrojově a má určitě i štědré mecenáše…
Bylo to pro mě velice poučné. Rozhodně se mi to bude v budoucnu hodit. Ve Finské národní opeře se skutečně soustředím na svoji práci tak, jak to má být. Je pravda, že Finská opera má rozhodně obrovský rozpočet. Vyplývá to také například z baletního souboru Finského národního baletu, který je ve Finsku jediný svého druhu. Opera má samozřejmě mnoho sponzorů a partnerů. Nedávno si jeden z těchto partnerů objednal celé představení Manon. Velká pojišťovna si koupila všechna místa v hledišti. Dělá se to jednou do roka.
K soukromí: svoji přítelkyni – také balerínu – Lucii Rákosníkovou jste poznal již ve škole? Tušil jste tehdy, že váš vztah vydrží tak dlouho?
S Lucií jsem nastoupil do stejného ročníku před dvanácti lety. Od jedenácti let jsme chodili dennodenně spolu na stejné hodiny a před šesti lety jsme spolu začali opravdu chodit. Bylo mi šestnáct let a v tomto věku jsou city velice silné. Do toho hormony pracují přesčas a mozek tak trochu na půl. Nevěděl jsem, co od toho vztahu čekám. Hlavní je, že nám spolu bylo a stále je pořád dobře.
Mnoho vašich kolegů, umělců je proti vztahu s partnerkou stejné profese. Vám to nevadí?
Myslím si, že to není nic tak neobvyklého. Docela náročné je, když tančíte všechno spolu jako partneři. S Lucií jsme tančili hodně věcí a někdy je těžké se shodnout. Nakonec jsme přišli na to, jak spolu vycházet v práci i doma. U nás v souboru jsou i manželé, kteří spolu tančí x let. Poslední věc, co spolu tančili, byla Bayadera a byl to úžasný zážitek…
Myslíte, že byste odešel do Finska i bez Lucie?
Nabídku do Finska jsem dostal ještě dříve, než bylo období konkurzů. Byl jsem rozhodnutý odejít. Lucie je výborná, charizmatická tanečnice a byl jsem si na osmdesát procent jistý, že ji do souboru vezmou. Udělala konkurz, ale šéf baletu Kenneth Greve jí řekl, že pro ni bohužel nemá místo. Bylo to těžké období, ale v té době jsme měli před premiérou Giselle ve Státní opeře, já dělal Alberta a Lucie připravovala roli Myrthy. Měli jsme dost práce a nepřipouštěli jsme si, co bude v příští sezóně. Po pár týdnech jí volali z Finské opery, že jedna tanečnice otěhotněla a Lucka by se jim hodila do souboru hned od začátku příští sezóny…
Tak to vypadá, že jste skutečně dítě štěstěny. Jste spolu více než pět let, to je pro vztah z pohledu vašich vrstevníků dlouhá doba. Jste jiný? Je to věc výchovy? Proč myslíte, že mladým kolem dvacítky vztahy nevycházejí a věnují se pouze kariéře či zůstávají bezstarostně „single“?
Tohle je strašně individuální věc, každému vyhovuje něco jiného. V našem případě si myslím, že jsme si hodně pomáhali a všechno bylo mnohem snadnější. Nikdy jsem nepřemýšlel o ostatních, jak jim to vychází nebo ne. Není to moje věc. Je pravda, že dnes všichni dělají kariéru a u mnoha lidí je rodina na druhém místě. V mém případě netlačím na pilu ani v kariéře, ani ve vztahu. Je mi dvacet dva let a myslím, že nemusím nikam spěchat. Moc rád bych měl rodinu, děti a neříkám, že to bude za dlouho. Až to přijde, tak to přijde.
Myslíte, že jste se díky Lucii změnil? Dospěl? Dozrál?
Každý člověk dospívá a zraje. Podle mě je člověk ovlivněn lidmi kolem sebe. Tedy alespoň u mě tomu tak bylo. Hodně jsem se učil od lidí, které jsem poznal. A i přes mé mládí jsem jich poznal už opravdu moc. Od každého jsem se trochu naučil. Jedna z mých zásad je: od každého si můžeš něco vzít. Jak v profesionálním životě, tak i v osobním. Samozřejmě, někdo ti dá více, někdo méně, ale pro mě to vždy znamenalo krok vpřed. Lucie je jedna z osob, které mě změnily už navždy, a musím zdůraznit, že k lepšímu.
A co říká Lucka na vaše fotbálky a párty?
Chtěla by se také zúčastnit, ale je to pouze pánská jízda. Snažím se ji navádět, aby si také užila volno s kamarádkami. Minulé léto jsme to tak udělali. Každý měl svou třídenní párty…
Jak vypadá takový zasloužený volný den třeba po dvou týdnech práce u vás doma ve Finsku?
Většinou takový den začíná probuzením až v odpoledních hodinách po nějakém vydařeném večírku s přáteli. Dáme si dobrou snídani, koukneme se na nějaký pěkný seriál nebo film. Někdy se jdeme projít, nakoupit do města a často končíme s přáteli na pozdním obědě v naší oblíbené restauraci. V podstatě nic zvláštního. Absolutně nepřemýšlím o práci a snažím se odpočívat především psychicky.
Ve Finské národní opeře jste ztvárnil od začátku sezony několik stěžejních rolí, o kterých sní snad každý a to v rychlém časovém sledu: Romeo v choreografii Johna Cranka, Solor v Bajadéře, pro česká divadla kvůli autorským právům nedostupná Manon Kennetha MacMillana. Je to všechno vůbec v lidských silách?
Stoprocentně je to v lidských silách. Od začátku sezóny jsem nastudoval Romea – John Cranko, Konráda – Ivan Liška a Des Grieuxe – MacMillan. Nyní pomalu se svým zraněním pracuji na hlavní roli Kaie v úplně nové premiéře Snow Queen, kterou chystá Kenneth Greve a Prince v Labutím jezeře, které jsem tančil asi milionkrát ve Státní opeře Praha. To je pět velkých, sólových rolí. Vychází mi jedna role na měsíc a to není zase tak hrozné. Buďto se přizpůsobíte, nebo ne a nahradí vás někdo jiný… Práce mě baví. Zatím mám sil na rozdávání. Dělám, co mohu, abych odvedl práci co nejlépe a jak jen mi to moje fyzické možnosti dovolí. Ale nic není nemožné. Pamatuji si, jak jsem jednou tančil Popelku ve Státní opeře Praha. Byla sobota a večer mi zavolal Karel Littera z Brna, že na zítřejší představení potřebují partnera pro hosta na Gala do Janáčkova divadla. Měl jsem tančit pas de deux z Dona Quijota s partnerkou, kterou jsem v životě neviděl a pas de deux Plameny Paříže, které jsem v životě netančil. Ráno po představení jsem se sebral, odřídil jsem cestu do Brna, udělal jsem jevištní zkoušku a večer odtančil dvě pas de deux – z toho jsem jedno v životě netančil… Nová partnerka byla navíc menšího vzrůstu a já tančil většinou s vyššími děvčaty, takže to byl také trochu nezvyk. Někdy se to prostě stává a štěstí přeje připraveným. Stejně tak jak říkám: „Štěstí se musí jít naproti“.
Mnoho tanečníků dostane nálepku „klasikáři“…
Tohle škatulkování neboli nošení nálepek přímo nesnáším. Je jasné, že někteří tanečníci vzhledově pasují na určitý druh rolí a jiní zase na další typy rolí. Někdy si myslím, že si tanečník zaslouží dostat šanci přinejmenším nazkoušet roli, kterou by měl tančit. A to i když se na ni třeba zdánlivě vzhledově nehodí, ale všechny ostatní předpoklady má. Nevím, jak to říct, je těžké popsat, co mám na mysli. Zkrátka si myslím, že někteří mladí lidé dokáží velmi překvapit. Pokud mají všech pět po hromadě a vědí, co je pro ně nejlepší, zaslouží si svoji šanci.
Vy jste například již ve škole tančil Kyliána, což se nepodaří ani tanečníkům v profesionálním angažmá. Zajímá vás moderní tanec? Kde jsou podle vás hranice mezi modernou a neoklasikou?
Moderní tanec mě velice zajímá, podle mě nemá hranice, ale abychom tomu mohli říkat tanec, tak mi vždy záleží na volbě hudby. Hudba mě musí inspirovat, nadchnout, musí mě oslovit. Těžko se mi tančí na nějaké „ťukání datla“. Hudba a tanec je jako Slunce a život na Zemi. Slunce nepotřebuje k životu Zemi, ale my potřebujeme Slunce k životu. Hudba nepotřebuje tanec, ale tanec bez hudby je jen pohyb. Neoklasika je pro mě obraz výjimečného estetického cítění. Tanec, který může být abstraktní, ale čistý a dokonalý na pohled.
Tančil jste taky ve Vámosově Spící krasavici s podtitulem Poslední dcera cara. Je to transkripce klasického baletu Čajkovského. Mnoho diváků podobné výklady nesnáší. Zejména spojení Čajkovského a Petipy je pro ně posvátné…
Abych řekl pravdu, já to také nemám rád. Někdy mně to přijde jako zlodějina. Autor se bránit nemůže, jelikož už není mezi námi. Zajímalo by mě, proč si dnes někdo nedovolí vzít třeba hudbu Masseneta a udělat svou Manon, nebo předělat Kyliána. Podle mě je to totéž. Nebráním se změně k lepšímu, naopak, jsem otevřený novým věcem. S dnešními podmínkami je dobré klasiku oživovat, například vkládat těžší kroky. Každá generace tanečníků mění pohled na klasiku, každá generace tančí klasiku po svém. Důležité je, aby byl zachován styl, aby další generace mohly poznat pravou kulturní klasiku. Některé dnešní balety, které nazýváme klasikou, už zdaleka nemají svoji originální podobu. Pro mě je velice důležitá otázka vkusu a stylu. To je nejdůležitější! A co je horší, tyhle věci jsou strašně vidět a každý citlivější divák pozná rozdíl…
Dnes v baletu dochází k zajímavému fenoménu, kdy technicky vyspělí interpreti posouvají hranice rychle kupředu v počtu piruet, složitosti vazeb, skoků,… Není to spíš stagnace? Nemizí duch a styl tance?
Můj názor je jasný. Styl a duch tance nesmí mizet na úkor techniky. V dnešní době mám silný pocit, že někteří tanečníci jsou tak maximálně soustředěni na to, aby neudělali chybu nebo nevtočili nohu v póze, že při tom zapomínají, co tančí. Podle mého názoru by se na takové drobnosti měli vykašlat. Důležitý je celkový dojem. Počet piruet a dokonalá technika je jenom příjemným zpestřením celého představení.
Koho ze světových tanečníků uznáváte? A jsou pro vás jakýmsi vzorem nebo motivací, kým byste chtěl být?
Je asi jedno, kolik jmen bych tu mohl říci a koho bych mohl jmenovat. Stejně to budou pořád stejná světová jména. Dvojnásobně oceňuji, když je někdo hvězda a hlavně normální člověk. Nesnáším přetvářku. Jsme všichni stejní…
Před nedávnem jste premiéroval Solora v inscenaci legendární Natálie Makarové. Přemýšlíte nad tím, proč Solor poruší svůj slib Nikii? Zajímají vás tyto technicky obtížné role i po stránce psychologické?
Velice mě tyto otázky zajímají. Solor je nejznámější lovec široko daleko. Je bohatý a zamilovaný do Nikiye – chrámové bajaderky – tanečnice. Takový vztah je v dané době a situaci nemyslitelný a Solor si to moc dobře uvědomuje, ale láska je silnější. Radža nabídne svoji krásnou dceru Gamzatti jako ženu pro Solora, který je široko daleko nejlepší partie. Solor není z nabídky Radži moc nadšený, avšak když poprvé spatří Gamzatti, je okouzlen její krásou. Solor je čestný a zodpovědný muž a je mu jasné, že sňatek bude pro všechny to nejlepší. Podle mě, kdyby odmítl Radžovu dceru, mohl by být o hlavu kratší, stejně tak jako i jeho přátelé a poddaní. Zradil Nikiyu, ale vždy to byla jeho jediná láska. Podobně zajímavé bylo i připravovat roli Alberta, který se vydává k hrobu své milované s touhou ještě jednou ji spatřit…
Mnoho inscenací končí obrazem Stínů. Některé ale dramaturgicky funkčně pokračují obrazem Hněv Bohů se svatebním obrazem a zničením chrámu. Inscenace Makarové v Royal Opera House v Londýně měla také tento obraz, na rozdíl třeba od Nurejevovy inscenace v Paříži. Zůstalo to i v inscenaci ve Finsku?
U nás je klasická převzatá verze Natálie Makarové. Obraz Stínů je v podstatě udělán jako celé druhé jednání. Třetí jednání se odehrává ve chrámu, který se na konci skvěle a pro diváky velice efektivně pod hněvem bohů sesype jako balíček karet.
Další podobná otázka: kdy Des Grieaux pochopí, že Manon je jeho osudová láska a dokáže jí prominout?
Když pracuji na své roli, ať už je jakákoliv, vždy si vkládám vlastní příběhy a vlastní slova. Myslím, že se tím snažím vytvořit sám v sobě citovou vazbu, kterou dokáži evokovat ze svých zkušeností. Kdybych byl Des Grieux, nevím, jestli bych dokázal odpustit. Ale pokud ano, bylo by to skoro na konci a velkou roli by hrál soucit. Kdyby Manon skutečně nemilovala Des Grieuxe, nikdy by neriskovala všechno, co získala, jen aby mu pomohla. Tenkrát byla těžká doba. Je velice složité připravit roli se všemi citovými a historickými fakty. Před Manon jsem také zhlédl skvělé filmy, které mi pomohly tu dobu pochopit. Nejvíce na mě zapůsobili Bídníci. Pokud bych v té době žil a byl bych Des Grieux, odpustil bych své lásce, která kvůli mně tolik riskovala. Podle mě Des Grieux odpustí Manon ještě dříve, než smrtelně onemocní.
MacMillanův balet končí struhujícím duetem s fascinujícími zvedačkami a partneřinou. Není to stresující, celý balet myslet na tento obtížný, zavěrečný duet?
Bohužel jsem neměl šanci zkusit si to při normálním představení, jelikož přišel úraz. Tančil jsem jevištní zkoušky a generální zkoušku. Měl jsem absolutně skvělou partnerku z Bulharska, jmenuje se Petia Ilieva a je zde étoile. Tančí v Helsinkách už řadu let a takových tanečnic jako je ona, jsem poznal jen hrstku. Partnersky jsme si skvěle sedli a na poslední pas de deux jsem se těšil nejvíce. S čistým svědomím mohu říci, že poslední část baletu byla pro mě velice snadná. Z pas de deux z celého baletu je tato část skutečně nejjednodušší. Je velice chytře a efektivně vymyšlená, proto se zdá tak fascinující a pokud máte takovou partnerskou souhru, jakou jsme měli my, není se čeho bát.
Stalo se vám při účinkování v těchto proslulých choreografiích, že vám po představení přišel pogratulovat třeba jiný slavný Des Grieux nebo Romeo?
Jistě se mi to stalo, ale nemyslím si, že by dotyčné tanečníky někdo v Česku znal. Většina z nich jsou mí přátelé a fandí mi. Nechtěl bych je na tomto místě jmenovat…
Romeo, Louskáček, Franz v Coppélii, Konrad v Korzárovi: je možné na jevišti, mimo choreografii, tyto muže výrazově a herecky odlišit?
Samozřejmě tyto role jsou velice odlišné. Nesmírně důležité je si uvědomit, jaký styl tančíte. Na prvním místě je třeba si vždy – a to ještě před tím, než jdete na scénu – odpovědět na čtyři základní otázky:
První je Kdy? Kdy se balet odehrává. Jaké byly historické události, spojitosti s příběhem a jak doba působila na postavu.
Druhá je Kde? Myslím, že tohle je jasné. Jedná se o geografické zaměření, ale také místo, prostředí a atmosféru.
Další je Proč? Například proč Solor v Bajadeře při variaci Nikiye ve Stínech tančí do půlky variace se šátkem, který oba drží na koncích. Ale pak Solor v půlce variace uteče i s tím šátkem. Většina lidí i tanečníků si řekne, je to choreografie, bylo to tak vymyšleno. Podle mě je tento šátek zobrazen pro diváky jako pouto, jako jejich vztah a jejich láska. Může to být také přísaha lásky a věrnosti pro Nikii, kterou Solor pronesl na začátku baletu. Zasnoubením s Gamzatti tuto přísahu porušil. Proto také ve svém snu utekl. Na konci baletu, když všichni zahynou pod troskami chrámu, se opět schází s Nikií v nebi. Jejich láska je naplněna až po smrti. Proto v posledním obrazu je Solor s Nikií opět spojen šátkem. Podotýkám, je to jen moje teorie a můj způsob myšlení při přípravě role.
A poslední otázka je S kým? Chování role se mění podle postavy, se kterou tančím. Myslím si, že tohle není třeba vysvětlovat…
Tak to je pěkný návod pro všechny čtenáře, kteří jsou aktivními umělci. To, co říkáte o významu a symbolice v Bajadéře, podobně vysvětluje i samotná Natalie Makarová… Které představení je pro vás nejtěžší a jste po jeho konci na hranici svých sil?
Moc dobře si pamatuji, že fyzicky byl pro mě nejnáročnější Basil v choreografii Patrice Barta. Mohu to srovnat i s Donem Quijotem v Praze, kterého jsem tančil v létě. Inscenace ve Státní opeře je klasická a mohu říci, že to bylo jako procházka růžovou zahradou. Tančit v Praze Dona Qujiota byla zábava a já si to moc užil. V inscenaci Patrice Barta má Basil všechny kroky mnohem náročnější, má přidané dvě variace a všechny malé sólové výstupy Kitri skáče Basil vedle ní. Po představení jsem ještě na klaněčce nemohl popadnout dech…
Na druhou stranu Giselle není ani z daleka tak náročná, jako Don Quijote od Patrice Barta. Je pravda, že druhá polovina druhého jednání je velice obtížná, ale celé představení jako maraton rozhodně není. Giselle byla pro mě unikátní hlavně v době příprav. Řeknu vám, nikdy jsem se v noci tolikrát neprobudil úplně zpocený jako v těch týdnech před premiérou. Pořád mi hrála hudba v uších a stále jsem měl před očima její hrob, její zklamání a mou zradu. Je to zkrátka velmi silný příběh.
Když jsme u Giselle, myslíte si, že ve druhém jednání v code by měl Albert udělat 32 entrechat six?
Myslím si, že je jedno, co dělá. Důležitá otázka je, proč to dělá. Myrtha ho chce zabít tím, že ho chce utančit až do vyčerpání sil. Pro mě jsou hezčí a vkusnější diagonály brisé. Entrechat six jsou pro mě jako pro tanečníka výzvou techniky, ale celkový dojem je důležitější. Podotýkám, je to jen můj názor.
Jak se nejlépe odreagujete?
Takový ten den s přáteli, třeba v aquaparku, je pro mě naprosto ideální. Jinak dělám ve svém volnu totéž co všichni ostatní lidé…
Máte na své nové domovské scéně už svůj fanclub?
Občas mi někteří lidé píší. Například, že se jim představení moc líbilo. Párkrát mě na ulici zastavilo pár lidí na kus řeči. Ptali se mě, jak se mám, jak se mi tu líbí. Někteří dokonce říkali, že jsou moc rádi, že jsem přijel a doufají, že zde budu ještě dlouho tančit. Je dokonce pár lidí, kteří mi pravidelně píší na facebook. Nedávno jsem se byl podívat na Manon. V hledišti mě zastavila jedna starší paní s manželem a říkala, že chodí pravidelně na všechna představení, ve kterých tančím. Moc ji mrzelo, že mě ještě neviděla v Manon, kterou jsem již nastudoval, ale pár dní před premiérou mi moje zranění nedovolilo tančit. Udivilo mě, jak vše věděla a znala můj životopis. Slíbil jsem, že jí dám vědět hned, jak budu Manon tančit…
Fanclub ve Finsku, fanclub doma, přátelé z branže, na internetu, rodina, samozřejmě přítelkyně… Povídali jsme si dva měsíce a prošli jsme dětstvím, mládím, studiem, angažmá, názory na balet, herectví, tvorbu… Od první lásky až po analýzu Solora. Je něco, na co se zapomnělo a v obrazu „Kdo je Michal Krčmář?“ chybí? Co třeba šťastná třináctka v datu vašeho narození? Nepředznamenala vám štěstí? A právě teď začíná rok s třináctkou… To by mohlo věštit samá pozitiva…
Kdo je Michal Krčmář??? Na tuto záludnou otázku je velice výstižné odpovědět krátkou charakteristikou. Michal Krčmář je obyčejný člověk z pražského Břevnova, co rád povídá. Někdy má radši zvířata, než lidi. Někdy má nejraději sebe a asi se za to občas i stydí… – Ale na druhou stranu: člověka, kterému nejvíce věříte, přece rádi mít musíte…
Co se týče čísla třináct, tak mi vždy přinášelo trochu štěstí. Doufám, že rok 2013 bude pro všechny lidi tím lepším rokem, než byl rok 2012. Číslo třináct nebo jeho kombinace provázela mě, ale také naší rodinu po generace. Avšak to by bylo asi dlouhé a nezáživné povídání…
Myslím si, že jsme nezmiňovali témata týkající se zdraví a úrazů. Ze zásady stále říkám, že zdraví je skutečně nejdůležitější věc na světě. Přeji všem mým známým a rodině do nového roku hlavně zdraví. Dnes už je to více než dva měsíce, co nemohu naplno tančit, ale říkám: „Hlavně že mohu chodit, protože někteří lidé takové štěstí nemají.“ V lednu mě čeká lehčí operace a pak už jen doufám v brzký návrat na jeviště, který určitě zase se svými přáteli poctivě oslavím…
Děkuji vám Michale za rozhovor.
www.facebook.com/pages/Michal-Krcmar/173741652639745
